Lékárna Panax

Alkaloidy léčivé i smrtící

​     Přibližně 10 až 20 % všech rostlin obsahuje ve svém těle zajímavé sloučeniny, které se nazývají alkaloidy. Jejich pojmenování pochází z arabštiny, kde „al kali“ znamená „podobný zásadám“. Jde tedy o dusíkaté, zásaditě reagující sloučeniny. Volné alkaloidy se vyskytují v rostlinách jen zřídka, většinou tvoří vazbu s organickými kyselinami, jako například s kyselinou šťavelovou, jablečnou, vinnou, citrónovou, mléčnou aj.
     Většina alkaloidů patří mezi velmi silně účinné látky s výraznou biologickou aktivitou. Již v nepatrných dávkách ovlivňují činnost svalstva, vnitřních orgánů, centrální nervové soustavy a podobně. Pro tyto specifické účinky se řada alkaloidů používá v lékařství. Ve vyšších koncentracích způsobují otravu, někdy dokonce i smrt. Z historického hlediska mají mnohé alkaloidy už jen toxikologický význam.
        Některé jednoduché alkaloidy jsou obsaženy v mnoha rostlinách různých čeledí, složitější pak zpravidla jen v jediném rodu. Většinou není zastoupen ojedinělý alkaloid, nýbrž celá skupina příbuzných sloučenin. Alkaloid, který je přítomný v největším množství, se označuje jako hlavní, ostatní potom jako vedlejší.
     Obsah alkaloidu může být i proměnlivý v rozličných rostlinných orgánech a může se měnit nejen během ročního období, ale i v průběhu dne. Zastoupení jednotlivých alkaloidů lze též uměle ovlivnit, jako například aplikací dusíkatých hnojiv
     Názvy alkaloidů
     Pojmenování jednotlivých alkaloidů se nejčastěji odvozuje od původní matečné rostliny, jak je tomu u strychninu (Strychnos – kulčiba), papaverinu (Papaver – mák), hydrastininu (Hydrastis – vodomilka), koniinu (Conium – bolehlav) apod.   
     Někdy vychází jméno alkaloidu z jeho farmakologického účinku, jak je tomu v případě narkotinu (působí narkoticky a opojně), emetinu (vyvolává zvracení = emesis) nebo z fyzikálně chemických vlastností, např. hygrin je hygroskopický, tj. přijímá vzdušnou vlhkost z okolního prostředí.
     Též nesou označení po význačných osobnostech: třeba pelletierin podle badatele J. Pelletiera, nikotin podle francouzského vyslance Nicota.
     Ojediněle vzniká termín přesmyčkou jako např. u kotarninu (odvození z původního slova narkotinu).
     Nebezpečný bolehlav
     Jako hlavní alkaloid se v bolehlavu plamatém (Conium maculatum) z čeledi mrkvovitých (Daucaceae), známém též pod lidovými názvy kozí petržel, mrkvoun, srní veška, matonoha aj., nachází koniin. Z etymologie rodového pojmenování byliny vyplývá, že náležela ke smrtelně jedovatým rostlinám, neboť v řečtině znamená slovo konos – závrať a koné – usmrcení, zabití. 
     Bolehlav kdysi sloužil jako osvědčený a spolehlivý prostředek při popravách, vraždách a sebevraždách. Pomocí této byliny byl odstraněn z politického života i věhlasný řecký myslitel Sókrates.
     V dávné minulosti využívali lékaři šťávu vylisovanou z bolehlavu a smíchanou s opiem jako tzv. „anestheticum dolorosum“, tj. lék zmírňující bolest. Četné evropské lékopisy uváděly koniin ve formě soli (Coniinium hydrobromicum) jako prostředek k léčení duševních chorob a epilepsie (padoucnice). Značná jedovatost tohoto léčiva vedla k tomu, že bylo z lékařské praxe vyloučeno.
     Otrava koniinem se projevuje pálením a škrábáním v krku, zvýšenou tvorbou slin, rozšířením zornic, ochrnutím svalstva trupu, horních končetin a dýchacích svalů. Smrt nastává při plném vědomí.
     Zrádný tabák
     V rozličných druzích tabáku, především však v tabáku virginském (Nicotiana tabacum) z čeledi lilkovitých (Solanaceae) je obsažen alkaloid nikotin.
     Rostlina pochází původně z Nového světa, odkud byla dovezena do Evropy. O rozšíření tabáku se zasloužil hlavně Francouz Jean Nicot de Villemaine, jenž působil u portugalského dvora jako diplomat. Po něm dostala rostlina své rodové botanické jméno.
     Zprvu náležel tabák k vzácným a vyhledávaným léčivým bylinám. Potvrzují to například honosná označení typu „Herba Sancta“ nebo „Herba Sanasancta“. Tabáková nať, označovaná jako „Herba Nicotianae“, nesměla tenkrát chybět v žádné lékárně.
     Bylinář Petra Ondřeje Mathioliho ze 16. století o tabáku uvádí: „…šťáva této byliny přistrojená na způsob sirupu jest dobrá proti zastaralému kašli, proti tísni prsou a podobným nemocem, které pocházejí od studených šlemovitých vlhkostí. Tato šťáva dává se dětem v malém množství proti škrkavkám a červům.“
     Mast vyrobená z této rostliny léčila rakovinu kůže. K tišení bolestí žaludku a hlavy sloužily zase pilulky připravené z čerstvých listů.
     Teprve v roce 1809 získal Vauquelin v surovém stavu alkaloid nikotin. Ukázalo se, že tato látka požitá v dávce 50 – 60 mg vyvolá spolehlivou smrt. Ačkoliv je zmíněné smrtelné množství přítomno v několika cigaretách, dostane se do plic kuřáka jen asi 1 – 2 mg uvedené toxické sloučeniny. Zbytek se spálí při samotném procesu hoření.
     Obávaný námel
     Na zralých klasech žita, ječmene nebo pšenice se občas objevují podivuhodné tmavé tvrdé útvary, které dosahují až pětinásobku velikosti normálního zrna. Tyto růžkaté výrůstky, označované lidově „svatojánské žito“, „svatojánský chléb“, spoříček, náměličník, námělič; odborně pak námel (Secale cornutum), jsou jedním stadiem ve vývojovém cyklu cizopasné houby paličkovice nachové (Claviceps purpurea).
     Písemné zprávy, týkající se námele, sahají až do dávné minulosti. Z historických pramenů vyplývá, že v čínské medicíně sloužil námel pod názvem Mei-meh jako prostředek stavící přílišné porodní krvácení. Arabští lékaři mu dali jméno Kurun el-sumbul a řadili ho mezi významná léčiva. Námel ve větším množství je však toxický, takže až do 19. století způsoboval rozsáhlá onemocnění, která byla považována za epidemie. Již staří Asyřané varovali před účinky „škodlivých pupenců“. První ověřený doklad o intoxikaci námelem, tj. ergotismu, pochází z roku 857 z německého kláštera Xanten. Za nejtragičtější událost lze pokládat „epidemii“ v Aquitanii a Limoges ve Francii. Tehdy v roce 994 při ní zemřelo přibližně 40 000 obyvatel. Nezřídka takové rozsáhlé pohromy postihly celé země, zejména byl-li méně úrodný rok. V té době totiž mouka obsahovala 6 až 10 % námele. Dnes víme, že k poškození lidského zdraví stačí již množství 0,2 %.
     Ergotismus vystupoval ve dvou podobách. U gangrenózního typu nejprve pokryly kůži drobné puchýře a zanícené otoky. Současně s tím nastoupilo pálení v prstech. Potom periferní části postihla nekróza, jež se projevila postupným odpadáváním jednotlivých končetin. Není proto divu, že pohled na znetvořená těla, složená mnohdy jen z hlavy a trupu budil všeobecný odpor.
     Při křečové formě postižení ztráceli cit v prstech a měli dojem, že se dotýkají kožešin, plsti nebo sametu. Krátce poté následovaly prudké křeče svalů, třesy, záškuby v obličeji. Tyto příznaky doprovázely průjmy, mdloby, závratě, bolesti hlavy, břicha a hrdla. Pocity chladu se střídaly s vlnami horka a pocením. Často vznikaly poruchy vidění a zrakové halucinace.
     Podrobnou zmínku o používání námele v lidovém léčitelství zaznamenal význačný renesanční lékař a botanik Adam Lonicer (1528-1586). V obsáhlé knize „Kreuterbuch“ píše o tom, jak pomáhá na venkově léčit rozmanité ženské choroby. Přestože zjistil, že u žen vyvolává silné stahy dělohy, považoval ho za zcela neškodný lék.
     Prvním lékopisem, který uvedl námel byla „The Pharmacopoeia of the United States of America“ z roku 1820. Záhy ho nacházíme v lékopise londýnském a francouzském. Netrvalo dlouho a námel pronikl téměř do všech světových lékopisů. Tehdejší lékárníci připravovali z námele rozličné galenické preparáty jako pilulky, prášky, sirupy, vodné či lihové výluhy proti melancholii, hlouposti, astmatu, škytavce, cukrovce apod.
     Zájem o námel nebývale vzrostl především v době prudkého rozmachu přírodních věd. Hned v počátcích se objevily četné publikace, v nichž autoři přisuzovali hlavní účinek chrysotoxinu, sphacelotoxinu, ergothioneinu, kyselině sekalonové, skleroxanthinu aj. Bohužel naděje vložené do uvedených sloučenin zklamaly, neboť klinické pokusy nevedly k uspokojivým výsledkům.
     Skutečný převrat v bádání způsobily až výzkumné práce chemika A. Stolla, který jako první izoloval roku 1918 v čistém stavu alkaloid ergotamin. Během několika let byly identifikovány další krystalické látky této řady. Prokazatelně se zjistilo, že právě alkaloidy mohou značně ovlivnit činnost některých orgánů.
     Námelové alkaloidy mají široké spektrum účinku: vykazují periferní, centrální i neurohumorální efekt. Zásahem do chemické struktury buď vystupují, nebo ustupují jednotlivé farmakologické účinky.
     Přípravky z námele nalezly uplatnění především v gynekologii, neboť zvyšují tonus a kontrakce hladkého svalstva dělohy. Dále se předepisují při migréně, předráždění, neurotických stavech, premenstruálních tenzích, vysokém krevním tlaku apod.
     Od základního skeletu námelových alkaloidů jsou odvozeny i některé halucinogenní sloučeniny, obzvláště neblaze proslavený diethylamid kyseliny lysergové, známý spíše pod zkratkou LSD. Tento polosyntetický derivát patří mezi omamné látky s neobyčejně vystupňovaným působením na centrální nervovou soustavu. Již v mikrogramových dávkách totiž navozuje bohaté snové představy, provázené výraznými sluchovými a optickými halucinacemi. Dnes patří mezi často zneužívanou drogu. Ve zcela výjimečných případech se používá v experimentální psychiatrii.
     V současnosti tvoří námel nepostradatelnou surovinu pro farmaceutický průmysl. Protože jeho spotřeba každoročně pozvolna narůstá, byly vyšlechtěny nové odrůdy, které poskytují daleko vyšší výnosy, a tím též zvýšený obsah účinných sloučenin. Také zavedení progresivních biotechnologických metod, obzvláště kultivace námele na umělých živných půdách, znamenalo značný pokrok. Složení základního substrátu lze totiž měnit tak, aby biosyntéza jednotlivých alkaloidů probíhala efektivně a podle předem zvolených podmínek.
     Nejznámější alkaloidy využívané lékařsky
     Z chinovníku červeného (Cinchona succirubra), který roste v tropickém pásmu Jižní Ameriky, byl izolován chinin. Látka se v praxi uplatnila jako znamenitý lék proti horečce a malárii.
    Opium, tj. na slunci vysušená mléčná šťáva, vytékající z naříznutých makovic máku setého (Papaver somniferum), obsahuje přibližně 25 různých alkaloidů. Nejdůležitější z nich zastupují morfin a kodein. První velmi silně tlumí v mozku centrum pro vnímání bolesti. Z toho důvodu se používá v lékařství hlavně při chirurgických zákrocích. Jeho derivát kodein má mírně analgetické a zklidňující účinky. Slouží zejména jako tzv. antitusikum, neboť potlačuje úporný kašel.
     Rostliny z čeledi lilkovitých (Solanaceae), především rulík zlomocný (Atropa bella-donna), durman obecný (Datura stramonium), blín černý (Hyoscyamus niger), vytvářejí ve svém rostlinném těle tropanové alkaloidy. Z medicínského hlediska má značný význam obzvláště atropin, neboť rozšiřuje zornice. Tohoto efektu využívá oční lékařství. Atropin se též podává při žlučníkových a ledvinových kolikách, zvýšené kyselosti žaludečních šťáv, křečích trávicího traktu.
     Původní domovinou barvínku růžového (Vinca rosea) je ostrov Madagaskar. Rostlina v sobě ukrývá vinkaleukoblastin (vinblastin) a leukokristin (vinkristin). Oba alkaloidy se ukázaly být účinné proti některým formám rakovinného bujení.
     Tisíc let před naším letopočtem byla v Indii známa rostlina s názvem Pag-la-Ka-Dawa nebo též Patala-Gandi. Zdejší lidová medicína ji používala při hadím uštknutí, nespavosti, léčení duševních nemocí. Soudobý odborný název byliny zní zmijovice plazivá (Rauwolfia serpentina). Vědci zjistili, že rostlina obsahuje alkaloid reserpin, který snižuje vysoký krevní tlak a u pacientů s duševní chorobou zlepšuje celkový zdravotní stav.
     Semena kávovníků, především kávovníku arabského (Coffea arabica), liberského (C. liberica) a statného (C. robusta), listy cesmíny paraguayské (Ilex paraguariensis), semena koly pravé (Cola vera) a semena paulinie nápojné (Paullinia cupana) jsou hlavním zdrojem alkaloidu kofeinu. Ten povzbuzuje činnost centrální nervové soustavy, dále působí stimulačně na srdce, má mírně močopudný účinek.
     Velmi známý je též alkaloid yohimbin, nalézající se v kůře afrického stromu bujarníku yohimbe (Pausinystalia yohimbe), který dodnes platí za vyhlášené afrodisiakum, tj. prostředek zvyšující sexuální touhu.
     Z předchozího výčtu je názorně vidět, jak mnohostranné a pestré využití mají alkaloidy. Každoročně se v odborné literatuře objevují údaje o nově izolovaných látkách z rostlin, z nichž mnohé teprve čekají na praktické uplatnění v lékařství.      
           
 
Publikováno v časopise Vital 9/95, str.22 (upraveno)