Lékárna Panax

Růže šípková

​     Slunné svahy, stráně, meze, okraje lesů, skalnaté výběžky zdobí růže šípková (Rosa canina) z čeledi růžovitých (Rosaceae), lidově nazývaná šípek.
     Tento vytrvalý keř často dosahuje výše až tři metry. Vyznačuje se tenkými stopkatými listy, bílými až bledorůžovými květy. Červené šípky jsou nepravé plody. Vlastní plody tvoří hedvábně chlupaté peckovičky – nažky, které vyplňují vnitřek šípku.
     Latinské botanické pojmenování vzniklo překladem řeckého termínu kynosbatos, kde „kynos“ = pes a „batos“ = pichlavý keř. Přívlastek „psí“ v přeneseném významu vyjadřoval, že tato růže je stejně tak proměnlivá jako rod psů.
     Staří Asyřané, Babylóňané a Indové považovali šípkovou růži nejen za okrasnou květinu, ale též za obzvlášť léčivou rostlinu.
     Nejvýznamnější představitel starořecké medicíny Hippokrates podával odvar z šípků nemocným při zápalu plic. Vojenský lékař Pedanius Dioskorides z Anazarby, působící na dvoře císaře Nerona, doporučoval nápoj z šípků proti břišnímu krvácení.
     Ve středověku byla růže šípková nazývána „květinou květin“. Tenkrát ji ve značné míře pěstovali ve svých klášterních zahradách zejména benediktinští mniši, neboť sirup z ní zhotovený pomáhal slabým, nemocným, flegmatickým, melancholickým a cholerickým lidem.
     Ani věhlasný humanista Jan Černý, autor prvního česky psaného herbáře, neopomněl zaznamenat ve svém díle zmínku o růžovém sirupu. Dokladem toho je následující záznam: „Ruože čisté naklásti, hrnec vody vlíti na ni vrúci a zahraditi dobře. Nechati tak státi. Až by ustydlo, vinieti ti ruoži, vytlačiti, vohřieri, by zevřelo. To opět na ji nú ruoži vlíti a též několikrát udělati, až by voda červená byla. Vařiti to s cukrem do hustosti a opěnovati, až by se vyčistilo. Ten syrop užitečný jest proti horkostem zimničným, zapalenie jater a ledvie, žiezeň hasí, žlútenici zahánie, žaludku horkému chuť dává i jej posiluje…“
     Šťáva růžová zase čistila krev, vyháněla „pěnokrevnost“ ze žil „přihbí“ (= kloubů), odstraňovala třes srdce, povzbuzovala vylučování žluči, léčila vředy na kůži a sliznicích.
     Podobné využití měly i další přípravky jako růžový lektvar (Conserva rosarum), růžový med (Mel rosarum), růžová voda (Aqua rosarum), růžový ocet (Acetum rosarum), růžová mast (Unguentum rosarum) aj.
     V dnešním lékařstvím se šípky užívají pro vysoké zastoupení vitaminu C. Právem jim dal norský badatel Natvig název pomeranče severu. Z toho důvodu se osvědčily především při krvácení dásní, jarní únavě, vyčerpanosti, snížené odolnosti a obranyschopnosti organismu. Dále podporují látkovou výměnu, ovlivňují krevní srážlivost, působí mírně projímavě a močopudně. Jsou velmi vhodné pro těhotné ženy.
     Lidové léčitelství pokládají šípky za oblíbený prostředek proti revmatismu, dně, cukrovce, močovým kamenům.
     Z šípků se připravuje zejména lahodný čaj. 15 g usušených plodů spaříme půl litrem vroucí vody, směs necháme dvacet minut vyluhovat. Poté tekutinu scedíme a podle potřeby pijeme několikrát denně.
     Sběr šípků (Fructus cynosbati) probíhá od září do října. Naprosto nevhodná je sklizeň po prvních mrazech, neboť obsah účinných látek je velice nízký. Šípky se zprvu suší volně v tenké vrstvě, potom se dosušují uměle v sušárně. Teplota však nesmí přesáhnout 35 o Celsia, jinak plody hnědnou a připalují se.
     Zralé šípky obsahují kromě již zmíněného vitaminu C dále vitamin B1, B2, K, barviva, flavonoidy, třísloviny, pektiny, organické kyseliny, sacharidy. Důležité prvky potom zastupuje draslík, vápník, fosfor, hořčík aj.       
                   
 
 
 
Publikováno v časopise Obrana lidu 35/1991.