Lékárna Panax

Rulík zlomocný

​      Čeleď lilkovitých (Solanaceae) zahrnuje velké množství rostlin, které jsou pro člověka užitečné, léčivé, ale též jedovaté.  Do posledně uvedené skupiny patří rulík zlomocný (Atropa bella-donna).
      Lidová slovesnost dala bylině rozličná pojmenování jako hadí hrozinky, blázníček, bláznivá třešeň, čertova čerešeň, němnice, vlčí jahoda, zlatá kráska aj.
      Jde o vytrvalou rostlinu, která za příznivých podmínek dosahuje výše až 200 cm. Vyznačuje se tlustým větvitým kořenem, větevnatou přímou lodyhou, vejčitými, celokrajnými listy. Hnědě nachové květy postupně dozrávají v leskle černé mnohosemenné bobule.
      Nejčastěji roste rulík ve stinných listnatých lesích, zejména bučinách, při jejich okrajích, na pasekách a mýtinách apod.
      Rodové botanické jméno pochází z řeckého slova „atrópos“ = neporanitelný, neodvratný, popř. z latinského výrazu „atrocitas“, tj. krutost, divokost, čímž je myšlena přílišná jedovatost byliny. Název má možná původ v jedné ze tří sudiček, Atropě, které příslušelo přestříhnout nit života.
      Druhový termín zavedl Joseph Pitton de Tournefort (1656 až 1708), francouzský botanik a člen Akademie v Paříži, neboť si povšiml, že italské ženy ve snaze upoutat pozornost mužů používaly plodů rulíku jako líčidla. V období renesance krásky zvýrazňovaly osobní přitažlivost tím, že si kapaly čerstvou šťávu z rulíku do očí. Jejich zřítelnice se přitom nepřirozeně rozšířily. Pro tuto vlastnost získal rulík přídomek „bella-donna“, což v překladu znamená krásná paní. V této souvislosti se též hovořilo o tom, že „krásná paní je největší jed“.
      První zmínku o rulíku popisuje Theofrastus, který nazývá tuto prudce jedovatou rostlinu „mandragoras“. Význačný starověký vojenský lékař Pedanius Dioscorides z Anazarby uvádí, že Římané našli na válečných výpravách roku 238  před naším letopočtem na Korsice a Sardinii bylinu, která stahuje rty a působí duševní poruchy.
      Kněžky v chrámu Hekatině používaly odvaru z rulíku zlomocného k vyvolání opojení a spánku.
      Ve středověkém kouzelnictví tvořil rulík důležitou složku čarodějných mastí, jimiž se mazaly čarodějnice „před odletem na sabat“, tj. aby upadly do zvláštního mrákotného stavu s bohatými halucinacemi a barvitými sny. Navozené bludy byly většinou eroticky zabarvené.
      Podle lidového podání se prý leckdy přidávala rulíková nať koňům do píce, aby měli lesklou a hladkou srst a byli bujní. Četné pověry též spojují rulík a jeho neblahé jedovaté účinky přímo s ďáblem.
      Rulík poprvé vyobrazil ve své knize New Kreuterbuch německý botanik Leonhard Fuchs v roce 1543, a to pod označením Solanum somniferum. Brunfels zase nazýval rostlinu Sol mortiferum.
      Všechny části rulíku jsou prudce jedovaté, protože obsahují tropanové alkaloidy, především l-hyoscyamin. Zmíněná sloučenina se během sušení rostlinného materiálu mění na atropin. Kromě alkaloidů se dále vyskytují různé kumariny, flavonoidy, třísloviny,  organické kyseliny.
      Po farmakologické stránce je hlavní účinnou látkou rulíku l-hyoscyamin, resp. atropin. Otrava rulíkem nastává většinou u dětí po požití bobulí záměnou za třešně, višně nebo jiné podobné jedlé plody.
      Příznaky intoxikace jsou velmi nápadné. Brzy po požití má člověk pocit sucha v ústech a těžko mluví. Vznikají potíže při polykání. Zorničky se maximálně rozšíří. Kůže v obličeji bývá zarudlá, puls rychlý. Po výše uvedených příznacích se dostaví silné mozkové podráždění. Postižení jeví známky neklidu, bez příčiny mluví, živě gestikuluje až křičí, ztrácí orientaci v prostoru. Často se objevují halucinace. Po stádiu excitace nastupuje hluboká ochablost. Ta se projeví poklesem krevního tlaku, mělkým zrychleným dýcháním, které se stává nepravidelné a dotyčný nakonec umírá zástavou dechu.
      Smrtelná dávka atropinu pro dospělého člověka činí přibližně 300 mg.
      Je zajímavé, že některá zvířata jsou vůči atropinu imunní.  Kos a jiní zpěvní ptáci a také bažanti s chutí pojídají bobule. Koza, králík, ovce, kůň i skot požírají bez nebezpečí menší množství listů. Podstata této odolnosti spočívá v tom, že tito živočichové mají v krvi zvláštní enzym, který štěpí atropin v neúčinné složky.