Lékárna Panax

​Bílé hlávkové zelí

​     Do botanické čeledi brukvovitých (Brassicaceae) patří kromě květáku, ředkvičky, hořčice, růžičkové kapusty také bílé hlávkové zelí (Brassica oleraceae var. capitata – alba).
     Rodový název pochází buď z keltského výrazu bresic, anebo z řeckého termínu braksein = vařit, tj. jedlá, vařená listová zelenina.
     Druhové pojmenování má původ v latině, olus, eris znamená taktéž zeleninu.
     Z historických pramenů vyplývá, že starověcí učenci zelí znali pod různými jmény, např. Aristoteles popisuje kaulion, Theophrastus raphanos, Dioskorides krambé émeros a Plinius crambe.
     Marcus Porcius Cato (235 až 149 př.n.l.) spatřoval v rostlině užitečný a všestranný lék. Ne náhodou prohlašoval, že každý si zřizuje vlastní lékárnu, jestliže pěstuje na zahrádce zelí.
     Tvůrce zemědělských knih Lucius Junius Moderatus Columella, který žil v Římě v době Tibetové a Claudiově, ve svém dvanáctidílném spise „De re rustica“ již v 1. století uvádí přes dvacet kulturních druhů zelí.
     V antice se zelí nakládalo pouze do oleje a do soli. Konzervování kysáním objevili až Slované, kteří zase tento zvyk převzali od kočovných tatarských kmenů. Zmíněný způsob se ve středověku rozšířil do Německa a odtud do dalších zemí.
     Dnes víme, že vlivem baktérií Streptococcus brassicae vzniká mléčné kvašení.
     Slavný Jan Černý, autor pojednání Knieha lékarska, neopomněl uvést zmínku o „zelé“. Připojil i svůj postřeh: „… Protož taťkové naši ne vždy své děti kaší, ale zeléčkem krmili, aby spěšněji chodili.“
     Tvrdí se, že nebýt naloženého zelí, jen stěží by asi Kolumbus objevil Ameriku. Plně naložené sudy mu pomohly v boji proti zákeřným kurdějím.
     Velký význam této potravě přikládal známý kapitán James Cook, který si ve svém deníku poznamenal: „Kysané zelí vyhání neduhy z těla a zachraňuje mým námořníkům životy.“
     Zelí obsahuje více než deset prvků Mendělejevovy periodické tabulky. Namátkou možno vzpomenout síru, draslík, hořčík, vápník, fosfor, železo aj.
     Zároveň poskytuje bohatý zdroj provitaminu A (beta-karoten), vitaminu B1 (thiamin), B2 (riboflavin), C (kyselina askorbová), K, P (rutin).
     V roce 1950 publikoval Chesney zprávu o tzv. protivředovém faktoru, který později vešel do podvědomí jako vitamin U.
     Jako průvodní látky byly v zelí zjištěny rozmanité slizy, hořčičné glykosidy, enzymy, bílkoviny, sacharidy.
     Podrobné farmakologické studie prokázaly, že zelí, resp. zelná šťáva, upravuje látkovou výměnu, zamezuje tvorbě žlučových kamenů a usazenin ve stěnách cév, zpomaluje přeměnu sacharidů na tuky, a tím omezuje přibývání na váze. Působí jako výborné léčivo proti chudokrevnosti a podpůrný lék při cukrovce.
     Samotná šťáva léčí žaludeční a dvanácterníkové vředy, neboť má ochranný vliv na žaludeční a střevní sliznici.
     Mezi vědci panuje názor, že kloubový revmatismus, zvýšená hladina cholesterolu, vysoký krevní tlak, narušená funkce ledvin má původ v nedostatečné činnosti střev a v nahromadění kvasných produktů, vznikajících působením hnilobných mikroorganismů. Proti všem těmto popsaným jevům lze kysané zelí s úspěchem použít.