Lékárna Panax

Pohanka obecná

​     Nezastupitelné místo v naší potravě mají rozličné užitkové rostliny. Poskytují lidskému organismu nejen vitaminy, minerální látky, vlákniny, ale i celou řadu biologicky významných sloučenin. Některé dokonce obsahují značné množství bílkovin, jejichž nutriční hodnota je srovnatelná s klasickými živočišnými surovinami. Není proto divu, že celosvětově vzrostl zájem o rostlinné produkty jako jsou sójové boby, kukuřičná zrna, ovesné vločky. Nebývalou pozornost vzbudila před časem i pohanka.
     Pohanka obecná (Fagopyrum vulgare), jak zní úplné vědecké označení, botanicky přísluší do čeledi rdesnovitých (Polygonaceae). Za její pravlast bývá pokládána oblast severního Mongolska, jižní Sibiře, Turkestánu, Mandžuska.
     Jedná se o jednoletou šťavnatou bylinu, jejíž lodyha dorůstá až do výše jednoho metru. K charakteristickým znakům patří střelovitě srdčité listy a drobné bílé až narůžovělé, někdy i červeně zbarvené květy. Zralé tmavohnědé trojboké nažky ukrývají na konci vegetačního období vlastní moučnaté plody.
     Chemický rozbor u nich prokázal přibližně 14 % vody, 11,3 % bílkovin, 2,6 % tuku, 54,8 % škrobu, 14,4 % buničiny a 2,9 % ostatních látek.
     Občas se používá též pohanka tatarská (Fagopyrum tataricum), lidově nazývaná tatarka. Její plody nedosahují však takovou kvalitu, neboť mají přitrpklou až nahořklou chuť.
     Pohanku jako polní plodinu neznali staří Řekové ani Římané. Teprve při nájezdu mongolských kmenů ji ustupující Turci přinesli do Arábie a přes Malou Asii do Středomoří. Odtud prostřednictvím Saracénů (= Arabů) pronikla hlavně do Francie. Podle nich zde dostala jméno sarrasin nebo „blé sarrasin“, tj. „obilí saracénské“.
     Netrvalo dlouho a pohanka se stala základní stravou nejširších chudinských vrstev. Význačný renesanční lékař Petr Ondřej Mathioli píše ve svém slavném Herbáři o tom, že rostlina náležela v první polovině 16. století mezi nejrozšířenější potravu v Čechách. Naši předkové si ji velice cenili a vážili, protože byla považována za obilninu, pícninu, zelené hnojivo, medonosnou rostlinu.
     Jakmile se začaly zakládat ve velkém bramborové kultury, její význam u nás rázem poklesl. Například Hospodářský kalendář c.k. vlastenecko-hospodářské společnosti pro království České z roku 1804 uvádí, že se tehdy pohanka vysévala jen v okolí Poděbrad a na Chrudimsku, kde ji dobytek spásal místo kukuřice. Ojediněle rostla na chudých půdách kolem Horažďovic a u Knína na Berounsku.
     Naproti tomu v severním Německu a ve Francii se pěstovala na rozlehlých plochách. V těchto zemích totiž pohanková mouka tvořila důležitou složku pečiva a chutného černého chleba. Velkou oblibu si získala také pohanková kaše, zhotovená z krupice nebo ze samotné pohankové mouky. Dodnes se řadí v Dánsku k národním jídlům.
     Na území Štýrska a Slovinska lidé od nepaměti připravují populární pokrm, tzv. „Sterz“, jehož podrobný návod popisuje v kuchařské knize „Jihoněmecká kuchyně“ Katharina Prato takto: 
     Do 2,5 litru vroucí slané vody nasypeme půl litru pohankové mouky a vše necháme deset minut vařit. Během této doby vznikne moučný knedlík. Ten několikrát obrátíme vařečkou a znovu povaříme stejný časový interval. Přitom ho občas propíchneme držadlem vařečky, aby veškerá mouka lépe nabobtnala. Pak všechnu vodu slijeme do druhé nádoby. Knedlík roztrháme dřevěnou vidlicí na stejnoměrné kousky, a ty za stálého míchání polijeme několika sběračkami odstavené horké vody. K vytvořené směsi přidáme 100 gramů rozpuštěného másla nebo tuku. Hmotu důkladně promísíme, hrnec zakryjeme a na čtvrt hodiny odstavíme na mírný oheň. „Sterz“ opět roztrháme a rozdrobíme, navršíme na mísu, ochutíme omastkem a slaninovými škvarky. K hotovému jídlu se podává hovězí nebo houbová polévka, v některých krajích místo toho horké sladké či studené kyselé mléko.
     Podobnou chuť má „turecký šterc“ neboli vyhlášená italská „polenta“, avšak v ní pohanku nahrazuje kukuřičná mouka. Existuje též „krupičný“ a „jáhlový terc“. Prvý se připravuje z pšeničné krupice, druhý naopak z prosných jáhel. Pravý „šterc“ je však vyroben pouze z pohanky.
     V ruské národní kuchyni zase upotřebují pohankovou mouku a krupici („grečněva krupa“) na pohankové lívance blini. Smažené na másle se předkládají společně s kysanou smetanou, uzeným lososem nebo kaviárem zejména při různých společenských slavnostech.
     Kromě potravinářství našla pohanka využití i v lékařství. Ještě poměrně nedávno se z listů izoloval flavonoidní glykosid rutin, označovaný jako vitamin P.
     Příznivě působí při nadměrné lomivosti kapilár při hemorhagických přírodách, hypertenzi, aterioskleróze, cukrovce apod. Dále zmírňuje vedlejší účinky arzénových a vizmutových preparátů, potlačuje alergické reakce. Často se rutin dávkuje společně s vitaminem C, neboť v této kombinaci obě látky vykazují výrazný antioxidační efekt.
     Dnes farmaceutický průmysl pohanku téměř nezpracovává. V rostlinné říši byly nalezeny bohatší zdroje, především jerlín japonský (Sophora japonica), jehož pupeny skýtají kolem 20 % rutinu.
     Ačkoliv v medicíně ztratila pohanka své minulé postavení, přesto zaujímá hlavně v zahraničí významnou funkci v racionální výživě. Bohužel pro většinu našich domácností je zatím nedostupnou potravinou, neboť v obchodech není běžně k dostání. Při troše štěstí ji můžeme sehnat ve vybraných JZD, která se pěstováním zabývají, anebo příležitostně v některých městských tržnicích.