Lékárna Panax

Peyotl-posvátný kaktus

​     Kaktusy zaujímají v rostlinné říši výjimečné postavení, neboť se převážně vyskytují endemicky na území Ameriky. Pouze nepatrná část roste v Africe a Indii. Díky činnosti člověka však pronikly z původní vlasti i na ostatní kontinenty.
     Dnes rozlišujeme velké množství rodů a druhů, které se vzájemně liší nejen vzhledem, ale též způsobem života. Z těch nejznámějších si největší pozornost zaslouží peyotl, jemuž přiřkli domorodí Indiáni mnoho dalších názvů jako peyote, peljote, wokow, okoyome, huaname, sani, kamaba, hikore, hikuli waname (= výborné), hikuli saeliami (= velký pán), suchá whisky, mezkalinové knoflíky nebo koláčky aj.
     Vědecké označení zní ježunka Williamsova, slovensky lofofora Williamsova (Lophophora williamsii) Lem. (Coulter), jež patří do čeledi kaktusovitých (Cactaceae).
     Botanické pojmenování tohoto kaktusu prodělalo v minulosti velmi zajímavý vývoj. Počátkem 17. století byl uváděn jako Peyotl zacatecensis. Bohužel popis často zahrnoval rozmanité ariokarpusy, obregonie, pelecyfory, epitelanty apod. V roce 1845 Lemaire zařadil rostlinu do samostatného rodu Anhalonium a dal jí jméno Echinocactus williamsii. O několik let později Voss přeřadil peyotl do rodu Ariocarpus. Po čase jej Lemaire přejmenoval na Anhalonium williamsii a včlenil do rodu Mamillaria. Někteří autoři tehdy uváděli kaktus jako Anhalonium lewinii. Teprve v roce 1894 byl zřízen monotypický rod Lophophora a zároveň vzniklo nové pojmenování Lophophora williamsii.
     Rod Lophophora je mimořádně variabilní, a tak ani v současnosti nejsou uspokojivě popsány všechny druhy, variety a formy.
     Tento malý, nevzhledný kaktus roste buď jednotlivě nebo v trsech. Z tlustého řepovitého kořene vyrůstá kulovité až válcovité tělo. Obvykle je zploštělé na temeni. Dosahuje průměru 4 až 12 cm, výšky 2 až 7 cm. Modrozelené, šedozelené, někdy téměř žlutozelené okrouhlé areoly jsou většinou uspořádány v řadách a rozděleny mělkými rýhami. Růžové, občas bílé květy vystupují ze středu vegetačního vrcholu. Okvětní lístky přerůstají mnohem kratší tyčinky. Blizna je pětiklanná, růžová; semeník holý. Plody vytvářejí bobule, v nichž po 9-12 měsících dozrávají drobná černá semena.
     Nejpočetnější lokality se nacházejí v Mexiku, zejména v aridních provinciích San Luis Potosí, Zacatecas, Durango, Coahuila, Nuevo León, Tamaulipas, dále v Texasu, speciálně v povodí řek Rio Bravo a Rio Grande.
     První, kdo podal zprávu o peyotlu, byl patrně mnich Bernardino de Sahagun, jenž působil v Mexiku v polovině 16. století. Ve své knize Historia General de las Cosas de Nueva Espaňa píše: „V půdě tu roste ještě další rostlina, podobná plodům opuncií, která se nazývá peyotl. Je bílá a lze ji nalézt v zemi na severu. Ti, kdož ji sní nebo rozžvýkají, vidí přeludy buď děsivé nebo směšné. Otrava trvá dva až tři dny a pak mizí. Rostlina je běžnou potravou Čičiméků, neboť jim poskytuje obživu a zároveň smělost bojovat, nepociťovat strach, ani hlad, ani žízeň. Tvrdí se o ní, že chrání před vším nebezpečím… Čičimékové první objevili a začali používat tento kořen, nazývaný peyotl, který v jejich stravě zaujímá místo vína.“
     Také osobní lékař španělského krále Filipa II. Francisco Hernandez o něm v díle De Historia Plantarum Novae Hispaniae uvádí následující zmínku: „Tento kořen je přibližně střední velikosti a nevyhání nad zem ani větve ani listy. Je pokryt pevně přiléhající plsťovitou vlnou, takže jej nemohu zřetelně vyobrazit. Je prý škodlivý pro muže i pro ženy. Na chuť se mi zdál nasládlý a mírně pálivý. Tvrdí se o něm, že je-li rozemlet a přiložen k bolestivým kloubům, poskytuje úlevu. Tomuto kořeni se připisují čarodějné vlastnosti. Způsobuje, že ti, kteří jej pozřeli, jsou schopni nahlédnout do budoucna a předpovídat události. Dokáží s jeho pomocí nalézt zloděje domácích předmětů i jiných věcí. Podobně dokáží objevit i jiné předměty. Jen vzácně způsobí tento kořen smrt, jako by nechtěl uškodit těm, kteří jej objevili a používají…“
     Sběrem peyotlu se zabýval kmen Huičolů, jenž jej dodával ostatním indiánským osadám. Často museli tito příslušníci za ním podnikat dlouhé a úmorné výpravy. Nadzemní části seřezávali a ihned na místě navlékali na šňůrky, aby lépe vyschly.
     Peyotl plnil u Indiánů funkci mimořádného léku. Čerstvě nařezaný se kladl na spáleniny, rány a bolavé zuby. Vtírán do kůže zmírňoval revmatické bolesti. Podaný vnitřně léčil tuberkulózu a při uštknutí jedovatými živočichy sloužil jako zázračný protijed.
     Tarahumorové, žijící na teritoriu severního Mexika, byli přesvědčeni, že jim peyotl věnoval Otec Slunce, když odcházel ze Země na oblohu. Považovali ho za poloboha, rozmlouvali s ním a přinášeli mu oběti. Věřili, že díky němu vstupují v přímé spojení s nejvyšším Duchem, který se o ně stará a chrání je. Proto kaktus uchovávali v posvátné úctě a obzvláštní péči. Na základě přísných náboženských pravidel zasazovali rostliny do hliněných nádob a ty pak rozmísťovali do volné přírody. Nikdy je ale neuchovávali ve svém obydlí.
     Vlastní peyotlové slavnosti probíhaly vždy jen při určitých příležitostech. Důvodem byly například žně, vánoce, slunovraty, dlouhotrvající sucha apod.
     U Kiowů a Komančů se členové shromáždili večer před oltářem ve tvaru půlměsíce a přitom žvýkali rostlinné části kaktusu nebo je polykali bez rozkousání. Určený náčelník nebo kazatel prováděl modlitby a meditace.
     Navahové zase během ceremoniálu vytvářeli z různobarevných oblázků složité symbolické obrazce, z nichž věštili budoucnost. Po skončení rituálu kaménky rozmetali po okolí.
     Některé kmeny při obřadech obětovaly nemocného člověka, jemuž byl nejprve podán nápoj obsahující výtažek z peyotlu. Poté ho ubodali zahrocenými kostmi a ostrými zuby různých zvířat. Když nebožák zemřel, byli Indiáni přesvědčeni o jeho znovuzrození.
     Není proto divu, že se Španělé snažili odstranit tyto barbarské zvyky. Ještě v 17. století byl kaktus považován za „ďáblův kořen“.
     Od roku 1720 platil zákon, který trvale zakazoval užívání peyotlu na území Mexika. Ale ani toto nařízení nemohlo zabránit jeho dalšímu šíření. Požívání se dokonce rozmohlo i mezi pokřtěnými Indiány, kteří žili v bezprostřední blízkosti katolických misií.
     Koncem 19. století pronikl kult na půdu Spojených států a postupně až do Kanady. Ačkoliv je dnes peyotl v USA zakázán, přesto zde existuje zvláštní náboženská sekta The Native American Church, která sdružuje více než čtvrt miliónu účastníků. Jak praví jejich víra: „Peyotl umožňuje přijímat ducha božího právě tak, jak ho křesťané přijímají v chlebě a víně.“
     Velmi důležitou roli sehrálo studium obsahových látek. Chemický rozbor prokázal hlavně přítomnost alkaloidů, které lze rozdělit do dvou skupin. První tvoří alkaloidy odvozené od beta-fenyletylaminu. Mezi ně je počítán především meskalin, dále pak N-metylmeskalin, candicin, 3,4-dimethoxy-5-hydroxy- a 3,4-dimethoxyfenylethylamin.
     Meskalin vyizoloval v roce 1888 německý toxikolog Louis Lewin, a to v podobě sirupovité substance. V čisté formě ho získal Heffer (r.1896). Späth v roce 1919 objasnil jeho strukturu a navrhl chemickou syntézu.
     Výskyt meskalinu není omezen jen na peyotl, ale byl zjištěn i u dalších sukulentů, mezi něž náleží Trichocereus pachanoi, T. terscheckii, T. birdgesii, T. macrogonus, T. werdermannianus, Opuntia cylindrica, Stetsonia coryne, Lophocereus schottii aj.
     Druhou skupinu representují alkaloidy typu tetrahydroisochinolinu. Zastupuje ji anhalonidin, anahalamin, anhalonin, anhalinin, C-methylanhalonidin, hordenin (= anhalin).
     Kapadia se spolupracovníky (r.1968) separoval anhalidin, lophophorin (= N-methylanhalonin), pellotin (= N-methylanhalonidin), respektive jejich kvarterní amonné soli anhalotin, lophotin, peyotin.
     Z celkové sumy činí podíl meskalinu 30 %, pellotinu 17 %, anhalonidinu 14 %, anhalaminu 8 %, hordeninu 8 %, lophophorinu 5 %; zbytek doplňují následující sloučeniny.
     Část přísluší rozličným N-acylovaným derivátům jako je například N-formylmeskalin, N-formyl- a N-acetyl-3,4-dimethoxy-5-hydroxyfenylethylamin, N-acetylmeskalin, N-formylanhalinin, N-formyl-O-methylanhalonidin, N-formyl- a N-acetylanhalamin, N-formylanhalonidin, N-formyl- a N-acetylanhalonin.
     Minoritní zastoupení má peyophorin, což je vlastně N-ethylanhalonin, dále imid kyseliny (3,4,5-trimethoxy) jantarové, maleinové a jablečné. Nepatrný díl také připadá na alkaloidy s pyrrolidinovým kruhem v postranním řetězci (peyonin) a v cyklu (mescalotam, peyoglutym). Dusíkaté látky navíc doprovází betain, tryptamin, indol, gramin, serotonin aj.
     Farmakologicky nejúčinnější je meskalin. Jeho účinek probíhá ve dvou fázích a trvá 5 až 6 hodin.
     Nejprve se dostavuje nepříjemná nevolnost, provázená závratí a bolestí hlavy. Charakteristickým znakem je mydriáza (rozšíření zornic). Asi po dvou hodinách příznaky mizí a objevuje se druhá fáze.
     Nastupuje celkové uklidnění, částečné ochabnutí svalstva, postupně přicházejí těžko popsatelné barevné zrakové halucinace. Intoxikovaný pozoruje záblesky různých barev, rozmanité geometrické obrazce, které se mění v rychlém kaleidoskopickém pohybu. Dochází k deformacím tvarů okolních předmětů a osob, vnímání času jakoby ztrácelo význam. Optické přeludy se prolínají s halucinacemi čichovými, sluchovými, chuťovými a hmatovými.
     Zajímavé jsou výpovědi lidí, kteří byli sledovaní v psychiatrických ústavech po požití meskalinu. Z nich vyplývá, že po dávce 0,2-0,6 g „má člověk pocit, že vystupuje sám ze sebe, že se rozdvojuje a volně vznáší v prostoru. Tělo jakoby bylo přeříznuto na dvě poloviny, horní ležela na zádech, dolní na břiše. Tanec rumba vyvolává černé vize, představy exotických květin a zvířat. Přítomný lékař byl ztotožňován se šimpanzem, jenž má čelist úchylenou doleva. Vůně alkoholu asociuje šeď, tvary a barvu banánů“.
     Meskalin se omezeně používá při léčení duševně nemocných. Například v Manhattan State Hospital, New York, podávali postiženým meskalin intravenózně nebo perorálně. Díky této terapii pacienti odkryli své myšlenky a emoce, a tím umožnili lékařům lépe poznat vzniklé potíže a problémy.
     V daleko větší míře je tento silný halucinogen zneužíván toxikomany, a proto spadá mezi nejnebezpečnější psychotropní látky. Navíc jeho dlouhodobé užívání způsobuje těžké poškození jater.
 
   
(publikováno v časopise Naše léčivé rostliny 1/91, str.9)