Lékárna Panax

Ostropestřec mariánský

​     Na celém světě probíhá v současnosti intenzívní výzkum rozličných rostlin, jehož cílem je získat z rostlinného materiálu látky, které by se případně v budoucnosti uplatnily jako nová léčiva proti infekčním chorobám, onemocněním srdce, rakovině apod. Při podrobném zkoumání byla nalezena řada rostlin s velice pozoruhodnými vlastnostmi. Mezi zvláště zajímavé patří ostropestřec mariánský (Silybum marianum) z botanické čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), uváděný někdy pod názvem mariánský bodlák – Carduus marianus.
     Jedná se převážně o jednoletou bylinu, která dosahuje výše 1,2 metru, při dobrých růstových podmínkách až dva metry. Charakteristický vzhled mají laločnaté listy. Přisedají ke stonku a na sytě zeleném podkladu jsou posety bílými nepravidelnými skvrnami. Okraje listů, ale i zákrovy květů pokrývají pichlavé ostny. Přibližně v červenci rozkvétají výrazné vínově červené květy.
     Původně se tato rostlina vyskytovala v oblasti Středomoří. Dnes roste volně v přírodě v Malé Asii, jižní části bývalého Sovětského svazu, Severní Americe. U nás se s ní můžeme setkat na rumištích, kamenitých stráních, návsích apod.
     Ostropestřec mariánský byl znám jako léčivá rostlina již v dřívějších dobách. Starověký lékař Dioskorides se o ní zmiňuje ve své pětidílné knize Materia medica jako o silybonu.
     V dřívějších dobách patřil ostropestřec k žádaným a vyhledávaným léčivým rostlinám. Svědčí o tom záznamy v herbářích Hieronyma Bocka a Adama Lonicera. Věhlasný lékař Petr Ondřej Mathioli ve svém Bylináři uvádí: „Pití pálené vody z listí této byliny v množství dobrého doušku, tj. asi čtvrt žejdlíku, přináší dobrou pomoc proti klání a píchání v bocích; lepší však jest ještě, když se k tomu přidá půl čtvrtce utlučeného semene. Tento lék jest dobrý proti nákaze morové, neboť, cokoliv je v těle jedovatého, musí ustoupiti a vyjíti. Kořen vařený v octě a držený v ústech mírní a odstraňuje bolení zubů. Kořen přiložený na vředy a otoky přivádí je ku zrání.“
     Rostlina postupně ztrácela na významu a časem upadla v zapomnění. Znovuobjevil ji až koncem 18. století německý lékař Rademacher. Podkladem mu k tomu bylo dílo Theophrasta Bombasta von Hohenheim, z jehož bohatého odkazu čerpal. Tento významný představitel evropské humanistické medicíny, známý spíše pod jménem Paracelsus, zastával názor, že mnohé nemoci se dají léčit úzkým výběrem léčiv. Na základě jeho poznatků připravil Rademacher z plodů lihový výtažek, který pojmenoval Tinctura cardui mariae Rademacher. Výluh používal zejména k léčení jaterních nemocí. Pozorováním zjistil, že u mnoha pacientů došlo ke zlepšení celkového stavu.
     Důkladný rozbor rostliny se uskutečnil teprve až na sklonku šedesátých let minulého století. Vedle sacharidů, hořčin, oleje se podařilo získat z plodů silymarin, což byla směs několika chemicky si podobných sloučenin.
     Klinické pokusy ukázaly, že právě silymarin příznivě působí na činnost jater. Osvědčil se u nemocných, kteří trpěli jejich ztučněním nebo u nichž se vyskytla žloutenka. Dobré výsledky byly dosaženy při léčení otrav, způsobených jedovatými houbami, alkoholem a jinými nebezpečnými látkami. V těchto případech se znatelně projevil ochranný účinek na jaterní tkáň. Preparát dále zvyšoval tvorbu žluče, podporoval její uvolňování, měl mírné protikřečové účinky.
     Tradiční lidová medicína využívá hlavně zralé plody, ojediněle i kořeny. Zhotovují se z nich různé odvary, nálevy, lihové extrakty.
     Například pro přípravu šálku čaje se použije prášek z drcených plodů v množství jedné kávové lžičky. Po spaření vřelou vodou a přibližně čtvrthodinovém vyluhování se tekutina scedí. Nápoj se pije třikrát denně u chorob jater a žlučníku. Kromě toho podporuje chuť k jídlu a zvyšuje produkci žaludečních šťáv.