Lékárna Panax

Lnice obecná

​     Z čeledi krtičníkovitých (Scrophulariaceae) pochází mnoho rostlin, jež mají důležité uplatnění ve farmaceutickém průmyslu. Namátkou možno vzpomenout diviznu sápovitou a velkokvětou, náprstník červený a vlnatý, rozrazil lékařský. Do této skupiny náleží neprávem opomíjená lnice obecná neboli lnice květel (Linaria vulgaris, syn. Antirrhinum linaria), lidově označovaná jako květel, ovčí hubičky, pastička, zvěšinec, čistec, žabí mlíko aj.
     Tyto vytrvalá, až 50 cm vysoká bylina má plazivý oddenek a lysou, nejčastěji jednoduchou, přímou lodyhu. Z ní vyrůstají střídavé, přisedlé, celokrajné listy. Vrchol zakončuje žlutý hrozen stopkatých, nápadných květů.
     V době rozkvětu, tj. v období od června do září, lze rostliny nejčastěji spatřit v okolí polí, pasek, mýtin, podél cest, úhorů, mezí apod.
     Antičtí lékaři pravděpodobně lnici neznali. Její sláva začíná teprve až v 15. a 16. století, kde nesměla chybět v žádném slavném herbáři. Tehdy se ordinovala zejména proti chorobám jater, sleziny, při poruchách činnosti močového měchýře, výskytu tuberkulózy. Sloužila také jako prostředek na úpravu stolice, zevně dokonce léčila některá rakovinná onemocnění.
     Vnitřně se zase pil odvar z květů při rozličných kožních vyrážkách a ekzémech. Proslulost si získala mast – Unguentum linariae, kterou vymyslel věhlasný německý lékař Johann Wolpius, a jejíž složení dlouhou dobu tajil. Výše uvedená mast se uplatnila především při tzv. „zlaté žíle“ (hemoroidy), zánětech křečových žil, bércových vředech, furunkulózách.
     Nejstarší český herbář Jana Černého z roku 1517 o lnici píše: „… len Matky Boží má podobnost ke lnu nebo k ezuli (pozn. pryšec – Euphorbia ezula), jenže jest bez mléka a kvete žlutě. Svou mocí zrušuje nepřátelství mezi lidmi a milost přátelskou zavádí… kvítí její s květem sv. Jana (pozn. třezalka tečkovaná – Hypericum perforatum) v prach udělaná rakovinu moří i pryskýř a zlé neštovice. Vodnatost její žloutenku hojí…“
     Léčivé vlastnosti lnice později využívali i ostatní lékaři. Například Rademacher a Madaus předepisovali rostlinu při zánětech spojivek, rohovky, močových cest, prostaty, žlučníku.
     Nejnovější výzkumy ukázaly, že bylina obsahuje hlavně různé flavonoidní glykosidy, organické kyseliny, fytosteriny, třísloviny aj. Někteří autoři uvádějí přítomnost alkaloidů, obzvláště peganinu.
     Současné léčitelství používá lnici obecnou pro její močopudné, potopudné, protizánětlivé, změkčující účinky.
     Odvar z byliny (jedna polévková lžíce na pohár vody) se osvědčil především při žaludečních a dvanácterníkových vředech.
     Lihový výluh odstraňuje obtížné dýchání, bolesti hlavy, střevní potíže, těžkosti při močení.
     Z vědeckých prací rumunských výzkumníků vyplývá, že lnice vykazuje výrazný protialergický efekt.
     Experimentální studie přinesly další pozoruhodné výsledky. Tinktura připravená ze lnice zvyšuje krevní tlak a rychlost oběhu a tím i tvorbu moči.
     Čerstvě kvetoucí nať (Herba linariae) tvoří základ pro zhotovení homeopatické urtinktury, jež se podává při úporných průjmech a nočním pomočování.