Lékárna Panax

L​ilek potměchuť

​     V období od června do července rozkvétá v okolí strání, rumišť, zarostlých sutí, pobřežních křovin a hrází lilek potměchuť, slovensky ľuľok sladkohořký, z čeledi lilkovitých (Solanaceae).
     Jedná se o vytrvalou bylinu, jejíž popínavé nebo poléhavé lodyhy dosahují délky až 2 m. Listy jsou střídavé, řapíkaté, oboustranně řídce chlupaté, různotvaré, nejčastěji kopinaté celokrajné, ve spodní části srdčité, střelovité. Oboupohlavé, pravidelné tmavofialové až modrofialové květy tvoří vrcholičnaté laty. Tyčinky se vyznačují zlatožlutými prašníky, srostlé v kužel. Plody dozrávají v červené bobule s množstvím drobných semen.
     Původ rodového botanického jména rostliny není zcela objasněn. Někteří autoři ho odvozují z latinského solari = těšit se, popř. od solumen = útěcha, vzhledem k léčivým vlastnostem některých druhů tohoto rodu. Český výraz „lilek“ užili poprvé bratři Preslové v roce 1819..
     Druhové označení se skládá ze dvou latinských slov dulcis = sladký a amarus = hořký. Mladé výhonky při žvýkání chutnají zprvu hořce, později sladce.
     Lidová slovesnost přiřkla bylině rozličná pojmenování jako čertí ocet, červené psinky, myší dřevo, sladká vrba aj.
     Z historických pramenů vyplývá, že potměchuť popsal ve svém encyklopedickém díle slavný římský polyhistor Aulus Cornelius Celsus.
     S jistotou nelze tvrdit, zda Theophrastus a Dioscorides pod termínem Smilax neměli na mysli právě tuto rostlinu.
     Středověcí vzdělanci uváděli bylinu jako Dulcisamarum nebo Amara dulcis. Teprve až holandský renesanční lékař Rembertus Dodonaeus ji dal označení Dulcamara.
     Tenkrát se potměchuť předepisovala při žloutence, horečkách, dále sloužila jako močopudný a projímavý prostředek.
     Významný humanista Adam Lonitzer, latinsky zvaný Lonicerus, ve svém herbáři věnoval rostlině dlouhý a oslavný článek.
     Přední holandský lékař a chemik Hermann Boerhave (1668-1738) využíval potopudné účinky byliny při zánětech plic a pohrudnice a Švéd Karel Linné (1707-1778) ji podával nemocným, kteří trpěli přijicí nebo revmatismem.
     Mladé větévky – Stipites dulcamarae – byly dokonce oficinální v mnoha dřívějších lékopisech. Používaly se především na zhotovování různých galenických přípravků proti průjmům, chorobám kloubů, kůže a dýchacích cest. Namátkou možno uvést Ptisana dulcamarae, Tinctura dulcamarae, Species pectorales Burow., Species Lissabonenses, Species pectorales Doctoris Goelis, Species Doctoris Czermak, Species arthriticae Wunderi aj.
     Zahuštěný, eventuálně tekutý, extrakt – Extractum dulcamarae (fluidum) – se přidával zase do následujících léků: Sirupus dulcamarae, Pilulae depuratoriae, Elixír anticatarrhale, Unguentum cardiacum Schroeder.
     Kunklelovy antiherpetické a „krevčistící“ pilulky obsahovaly kromě síry a aloe jako hlavní složku výtažek z potměchuti.
     Nemoci plic se kdysi léčily Morawitzovým extraktem, ve kterém byl přítomen med se stopami výluhu z potměchuti, makových tobolek a hořkých bylin.
     Dnes už všechny výše uvedené preparáty považujeme za obsoletní. Důvodem je jejich poměrně značná toxicita. Vyšší dávky vyvolávají nežádoucí vedlejší účinky jako je škrábání a pálení v krku, nevolnost, zvracení, bolest hlavy, zemdlenost, průjem, vysoká horečka, modrání rtů, hučení v uších, podráždění ledvin, kolika.
     Chemický rozbor prokázal, že mezi hlavní obsahové látky patří steroidní glykoalkaloidy. Obsah alkaloidů klesá v tomto pořadí: zelené bobule, listy, stonek, zralé bobule. Maximální množství u nezralých plodů činí kolem 0,33 – 0,65 %. Během zrání jsou alkaloidy metabolizovány bez glykosidického štěpení na steroidní saponiny s aglykony tigogeninem, disogeninem, yamogeninem, takže červené bobule vykazují prakticky již jen jejich stopy.
     Z chemotaxonomického hlediska rozlišujeme u rostliny tři rozdílné rasy, a to na základě převažujícího zastoupení jednotlivých aglykonů (necukerná část steroidních alkaloidů).
     Tomatidenolovou řadu zastupuje alfa-solamarin, beta-solamarin, gama1-solamarin, gama2-solamarin, delta-solamarin, soladulcamarin. V letech 1962-63 nalezl Boll derivát beta-solamarinu beta2-chaconyltomatidenol, který se však později ukázal být identický s gama-solamarinem.
     Od solasodinu byl dokázán solasonin, solamargin, beta-solamargin.
     Soladulcidinovou skupinu reprezentují soladulcidinové tetraosidy alfa-, beta-, gama-soladulcin. Zprávu o těchto sloučeninách podal již v roce 1958 Schreiber, avšak jejich strukturu potvrdili a ž sedmdesátých letech sovětští vědci Tukalo, Ivančenko a Aslanov.
     Časem bylo zjištěno, že všechny výše uvedené alkaloidy se nacházejí v kořenech. Koncem šedesátých let Schreiber dokázal v kořenech 15-beta-hydroxysolasodin a 15-oxosoladulcidin.
     Jak uvádí Ripperger, biosyntéza steroidních alkaloidů probíhá pravděpodobně přes cykloartenol a cholesterol.
     Za zmínku stojí uvést, že bylina obsahuje přibližně 11 % tříslovin. Zralé bobule jsou zase bohaté na rozmanitá barviva zejména na lycoxanthin C40H56O (lykopen-16-ol), lycophyll C40H56O2 (lykopen-16,16´-diol), lycopin aj.
     Steroidní alkaloidy byly izolovány z více než 300 druhů rodu Solanum. Ukázalo se, že nejdůležitější z nich je solasodin (popř. tomatidin), který má prvořadý význam pro výrobu steroidních hormonů a kortikoidů. Ty se poprvé získávaly chemickou přeměnou saponinu sarsapogeninu, resp. diosgeninu. Posledně jmenovaný je přítomen v hlízách rozličných druhů rodu Dioscorea (D. composita, D. mexicana, D. tokoro, D. floribunda, D. speculiflora aj.) neboli v tzv. jamech. Bohužel jamy rostou v horských pásmech Střední Ameriky a Mexika, případně v oblastech jižní Číny, a tudíž nejsou vhodné pro pěstování na evropském kontinentě. Jako náhradní zdroje posloužily teprve některé rostliny z čeledi lilkovitých. Produkují solasodin i v poměrně chladných a drsných částech Evropy.
     Ačkoliv potměchuť tento alkaloid obsahuje, nemá pro nízké výtěžky širší význam. Pro průmyslové využití se ukázaly být ekonomicky výhodnější druhy s daleko vyšším obsahem, například lilek dřípatý (Solanum laciniatum Ait.) a lilek ptačí - ľuľok vtáčí (Solanum aviculare Forst.), původem z Nového Zélandu.
 
 
(publikováno v časopise Naše léčivé rostliny 5/92, str.142)