Lékárna Panax

​Kdoule podlouhlá

​     K vyhledávaným kulturním plodinám náležela kdysi kdoule podlouhlá, dula podlhovastá (Cydonia oblonga Mill., syn. kdoule obecná – C. vulgaris Pers.) z čeledi růžovitých (Rosaceae). Časem však její význam poklesl, takže nyní zůstala téměř zapomenuta.
     U nás je možno ji spatřit ve volné přírodě jen občas, a to ještě zplaněle. Ojediněle se pěstuje v zahradách pro okrasu, popřípadě slouží jako podnož pro roubování hrušní.
     Podle Vavilova pochází kdoule z oblasti Předního východu, odkud se dále rozšířila na území Evropy. V původní vlasti dnes planě roste v Turkestánu, v severním Íránu v blízkosti Kaspického moře, v jižním Kavkazu a v Anatolii.
     Tento opadavý keř nebo strom dorůstá výše až šesti metrů. Mladé výhonky se vyznačují bělavě plstnatým povrchem. Listy jsou střídavé, řapíkaté, široce vejčité až eliptičné, na bázi více méně zaokrouhlené, vpředu tupé s osikatou špičkou, na líci tmavozelené, na rubu světle plstnaté. Na podzim se jejich barva mění ve výrazně žlutou. Přibližně v květnu až červnu vyrůstají z jednotlivých postranních větévek velké výrazné bílé nebo růžové květy. Koncem září dozrávají nápadné plody (malvice), vyznačující se zlatožlutou kožovitou slupkou. Jejich dužina je tuhá, zrnitě chruplavá, málo šťavnatá se suchomázdřivým jádřincem, v jehož pěti blanitých pouzdrech bývá po 6-14 červenohnědých vejčitých, hranatých nebo kyjovitých semenech. Podle tvaru malvice se rozlišují dvě sorty – variety: ssp. resp.  var. piriformis (Med.) Thell., podobná hrušni, a ssp. resp. var. maliformis (Mill.) Thell., připomínající tvarem jablko.
     Pro zdárný růst vyžaduje kdoule světlé a teplé stanoviště. Půda musí být výživná, středně těžká a poměrně dosti vlhká. Naprosto nevhodná pro pěstování je vápnitá zemina.
     Kdoule se rozmnožuje buď semeny, která se vysévají na podzim, popřípadě se stratifikují a vysévají na jaře, anebo vegetativně oddělky.
     Rodový název rostliny patrně vnikl z řeckého nářečí pro „kydónijské jablko“. Řekové odvodili pojmenování od krétského města Kydonu (dnešní Kanea), kde se zřejmě s tímto ovocem poprvé setkali. Z Kréty byla přenesena na Peloponés. Dokládá to ve svých verších například itacký básník Ibycus z Rhegia „… kydónyjská jablka v zavlažovaných zahradách…“
     První zpráva o kdouli spadá do poloviny sedmého století před naším letopočtem. Avšak antičtí Řekové znali její plody zřejmě již dávno předtím. Aténský básník, státník a sociální reformátor Solón (640-558 př.n.l.) se zmiňuje o tom, že kdoule byla symbolem štěstí, lásky a plodnosti. Tehdejší nevěsty musely sníst před vstupem do svatební ložnice „kydónijské jablko“ a zaslíbit se tak bohyni Afroditě. Uvedený obřad měl podle Théseovy báje původ v mínójsko-mykénském rituálu.
     Do Říma se kdoule dostala asi ve třetím století před naším letopočtem. Z Apeninského poloostrova pronikla do ostatní západní Evropy v průběhu následujících dvou až tří století. Jak vyplývá z historických pramenů, věnoval jí též pozornost římský klasik Cato ve svém díle De re rustica.
     Dnes někteří autoři zastávají názor, že „zlatá jablka Hesperidek“ přísluší vlastně kdoulím.
     Zmínku o kdouli nalezneme i v proslulém spisu francouzského krále a později císaře Karla Velikého Capitulare de villis, ale také v bylináři slovutné německé léčitelky abatyše Hildegardy.
     Velmi oblíbené byly kdoule u středověkých apatykářů. Oloupané plody zbavené vnitřních částí se rozkrájely na malé kousky a zavařily do cukrové vody, do níž se přidalo drobně utlučené koření jako např. skořice, kardamom, zázvor, muškátový oříšek, hřebíček aj. Hmota se pak vlila do kovové formy a prodávala jako kdoulový chléb – Panis citoniorum.
     Ani slupky a chrupavčité zbytky nepřišly nazmar. Ty byly zavařeny s medem a rozličným kořením. Vznikl načervenalý průsvitný rosol, který se tvaroval v cíněných formičkách. Známý jako tzv. Miva cydoniorum.
     Oblíbeným lékem pro posílení celkového stavu nemocného byly Diacitonium compositum Nicolai. Zmíněný přípravek navracel též ztracenou barvu obličeje a posiloval žaludek. Dávná dispensatoria dále uváděla rozmanité předpisy na Diacitonium simplex a Diacitonium e succo citoniorum. Jako pročišťující prostředek užívali pacienti lektvar z kdoulí, zvaný Electuarium pomorum cydoniorum.
     Významný humanistický učenec Petr Ondřej Mathioli popisuje ve svém Herbáři „kdoulový strom, jež sluje latinsky Malus Cydonia“. Kdoule nazývá též „kutny“, což je překlad z německého slova Quitten.
     Mathioli tvrdí, že již starověký vzdělanec Dioskorides znal tuto rostlinu pod termínem Struthea. Prý se s ní seznámil i Claudius Galenus, osobní lékař císaře Marka Aurelia.
     Na stránkách Herbáře čteme: „Kdoule požívané před jídlem zacpávají, požívané po jídle obměkčují život. Pečené kdoule posypané cukrem jsou zdravé žaludku, odstraňují nechutenství a dávení, zahánějí nepřirozenou horkost a uzdravují všeliké výtoky břišní a dokonce jsou prospěšny i při chrlení krve a hnisu.
     Šťáva kdoulová jest dobrá při krátkém dechu a chrlení krve. Tuto mízu či šťávu z nejlepších kdoulí pijí ráno Španělé v nebezpečí moru, aby se před touto nemocí uchránili a opatřili, a tato šťáva, což je podivné, vzbuzuje pot zvláště u starých lidí. Z kdoulí vypaluje se také znamenitá voda, která však nemá býti podávána bez všeho rozdílu nemocným při všelijakých zimnicích, jak se často děje.
     Suchá lázeň připravená z kdoulového listí navrací vyhřezlý konečník a i matku do původní polohy; jest však dobré se i tím mýti.
     Náplast připravená ze syrových kdoulí a přiložená na žaludek staví přílišné stolice (průjem), uhašuje nechutenství, dávení a horkost žaludku.
     Kdoulová zrna nebo jádra močená v černohlávkové vodě dávají čistou a jemnou mast proti všeliké spálenině a prýmu jazyka. Proti oteklině hrdla možno též vyplachovati ústa touž vodou. Proti červené nemoci vař kdoule v trpkém červeném víně a obkládej odvarem střeva“.
     Kromě toho doporučovaly staré lékopisy různé léky, obsahující jako hlavní součást kdouli. Proti kašli a zahlenění pomáhaly následující galenické přípravky: Syrupus cydoniorum, Mucilago cydoniorum, Mucilago cydoniorum sicca, Succus cydonii, Succus e fructus cydoniae, Syrupus emeticus (obsahoval Succus cydoniorum).
     Při chudokrevnosti se zase podávaly přípravky s obsahem železa (Tinctura ferri  cydoniata, Extractum ferri cydoniatum).
     V očním lékařství nalezlo uplatnění Mucilago seminis cydoniae v preparátu Aqua Conradi.
     Kdoulové semeno – Semen cydoniae (oblongae) – bylo ještě nedávno uváděno v mnohých světových lékopisech, neboť poskytovalo značné množství slizu.
     K hlavním obsahovým látkám plodů patří sacharidy, především fruktóza, glukóza, maltóza, sacharóza, xylóza.
     Z organických kyselin je přítomna kyselina citrónová, fumarová, jablečná, chlórogenová, neochlórogenová, kávová, vinná, o-kumarinová, chinová, jantarová.  
     Aminokyseliny zastupuje kyselina asparagová, glutamová, arginin, beta-alanin.
     Zanedbatelný není ani podíl vitaminů, hlavně vitaminu C, thiaminu, riboflavinu, nikotinamidu (PP-faktor), vitaminu B12, kyseliny listové.
     Za charakteristickou vůni odpovídají dva stereoisomery odvozené od kyseliny oktadienové, označované jako marmelolakton A a B. Později se podařilo vyizolovat i jejich oxidy. Aróma podmiňuje též ethylester kyseliny 2-methyl-2-butenové.
     Ze stopových prvků byl dokázán mangan, hliník, kobalt, titan, nikl, zinek, bór, chróm, vanad aj.
     Plody jsou dále bohaté na pektiny, flavonoidní sloučeniny (kvercetin, isokvercetin), mastné kyseliny (kyselina palmitová, olejová, linoleová), karotenoidní barviva, polyfenoly, steroly (beta-sitosterol,  saringosterol), triterpenické látky (kyselina ursolová), glykosidy (roseosid). Šťáva z plodů obsahuje alfa-farnesen a netoxický 5-hydroxymethylfuran.
     Japonský vědec Ishihara (1986) identifikoval v plodech čtyři nové bicyklické sloučeniny: 2,2,6,7-tetramethylbicyklo[4,3,0]nona-4,7,6,7,(1)-trien, 2,2,6,7-tetramethylbicyklo[4,3,0]no-na-4,9(1)-dien-8-on, 2,2,6,7-tetramethylbicyklo[4,3,0]nona-4,9(1)-dien-8-ol, 2,2,6,7tetramethyl-bicyklo[4,3,0]nona-4,9(1)-dien-7-,8-diol.
     V listech byla nalezena kyselina ursolová, neochlórogenová, chlórogenová, isochlórogenová, 3-O-trans-kafeoyl-D-chinová, p-kumarinová, hydroxyskořicová. Z flavonoidů pak rutin, hyperon, astragalin, kvercetin, kaempferol.
     Poměrně značné množství připadá na sacharidy a třísloviny (typ kyseliny gallové). Ve stopách je přítomen draslík, vápník a fosfor.
     V semenech se nachází nachází  glykosid glykosid amygdalin, mastný olej, sliz, složený především z různých pentozanů a polysacharidů.
     Kořeny produkují kyanogenní glykosid prunassin, což je vlastně beta-glukosid nitrilu kyseliny mandlové.
     Z praktického hlediska poskytuje kdoule mnohostranné uplatnění. Plody se v domácnostech využívají na přípravu chutného kompotu, želé, vína, marmelády, moštu, rosolu, sirupu. Nakládají se do lihovin, vína, octa. Neobvyklé chuťové vlastnosti má kdoulová polévka, zmrzlina a tzv. coinguarda (vinná šťáva smíchaná s rozvařenými plody kdoule, jablek a hrušek).
     Zralé plody jsou velmi aromatické a tak se občas dávají do prádelníků, aby provoněly prádlo.  
 
 
(publikováno v časopise Naše léčivé rostliny 1/91, str.21)