Lékárna Panax

​Jmelí bílé

​    Staří Germáni věřili, že jmelí (Viscum album) posílají z nebe bohové. Druidové, kněží Keltů, prováděli své náboženské obřady pod posvátnými duby, na nichž se jmelí usadilo. Šestý den po úplňku odstraňovali zlatým srpem větévky a ty pak užívali jako mocného prostředku proti různým otravám.
     Po staletí lidé považovali jmelí získané z korun hrušní za zázračné, neboť pomáhalo údajně snadnému početí a porodu. „Jedlové jmelí“ dávali sedláci ovcím do stájí, aby zvýšili jejich plodnost. K léčení poruch ledvin se zase využívalo „dubového jmelí“. To zároveň zabraňovalo schvácení koně, měl-li ho majitel při jízdě u sebe. Nadpřirozenou sílu v sobě ukrývaly i předměty z něho vyrobené – růžence, amulety, náhrdelníky apod. Lidé dříve věřili, že jmelí zasazené do stříbrného šperku a zavěšené nad kolébkou odpuzuje zlá kouzla a čáry.
     Ještě v době renesance bylo považováno „jmelí hlohové a jabloňové“, naložené ve víně, za velice účinný lék  proti bláznění. Zároveň zahánělo strašlivé sny a vidění.
     Lékaři jmelí tehdy pojmenovali Omnia Sanantem – lék na všechny neduhy. Vnitřně bylinu předepisovali při padoucnici, žloutence, zimnici, průjmech, závrati, souchotích. 
     Významný lékař Petr Ondřej Mathioli doporučoval: „Kdo má červy v břiše nebo v žaludku, požívej prášek ze jmelí ve všech pokrmech a nápojích. Na prášek rozetřené větve a květy zastavují krvácení plicní a děložní.“
     Přiložené zevně na otekliny, zhnisané rány a vředy mělo přispět k jejich časnému zhojení. Dnes už sotva někdo uvěří tomu, že „jmelí přistrojené v podobě náplasti na slezinu tuto zmenšuje; vyhlazuje hrubé a ostré nehty na prstech.“
     K hlavním obsahovým látkám tohoto poloparazitického keříku patří rozličné živice, bílkoviny, organické kyseliny, sacharidy aj.
     Sloučeniny přítomné v rostlině nejsou zatím dostatečně prozkoumány, ačkoliv výzkum probíhá již od počátku minulého století. Ve vědecké literatuře se objevily poměrně nedávno zprávy o tom, že čerstvě vylisovaná šťáva ovlivňuje, popř. potlačuje, růst nádoru. Zmínku o léčbě novotvarů touto léčivou rostlinou najdeme již u starověkých lékařů.
     Před časem byly v zahraničí propagovány injekce, které obsahovaly čisté izolované látky ze jmelí. V ojedinělých případech působily proti této zhoubné nemoci. Bohužel protirakovinná účinnost se u zmíněných přípravků naprosto jednoznačně a stoprocentně nepotvrdila a neprokázala.
     Použití těchto preparátů v humánním lékařství si proto vyžádá ještě další náročné farmakologické studie. Z toho důvodu je nutno co nejdůrazněji varovat před takovou samoléčbou rakoviny.
     V zimních měsících (od prosince do února) se sbírá celá rostlina (Herba visci). Někdy se odřezávají jen větévky a listy (Stipites et Folia visci). Rostlinný materiál se suší při teplotě nepřesahující čtyřicet stupňů Celsia, a to nejlépe rozložený volně ve svazečcích. Suché části charakteristicky voní a chutnají poněkud hořce. Po ukončeném sušení si má jmelí zachovat olivové zbarvení.
     V lidovém léčitelství se jmelí používá proti zvápenatění tepen (aterioskleróza) a vysokému krevnímu tlaku. Jednorázově se podává půl až jeden gram prášku ve formě vodného výluhu. Důležitá je příprava za studena, neboť teplem dochází k částečnému rozkladu účinných složek. Denní dávka nesmí přesáhnout pět gramů, protože vyšší množství může mít na organismus nepříznivé účinky – dochází k odumírání živých tkání. Užívání by měl v každém případě schválit lékař.