Lékárna Panax
Heřmánek pravý
Výsadní postavení mezi léčivými rostlinami právem náleží heřmánku pravému (Matricaria chamomilla), jenž botanicky přísluší do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Nejčastěji bývá uváděn pod rozličnými lidovými názvy jako kamilka, marunka, harmaníček, rumánek aj.
Původní rodové pojmenování vychází z latiny, kde mater = matka. Tímto výrazem byly vyzdviženy tišící účinky této byliny. Druhové jméno je odvozeno z řeckých slov chamai a mélon, což v překladu znamená „přízemní jablka“. Příjemná a lahodná vůně této byliny totiž připomínala výše zmíněné ovoce.
Blahodárné působení rostliny bylo využíváno již v dávné minulosti. Z historických pramenů vyplývá, že starověký lékař Hippokrates ji s oblibou předepisoval svým pacientům proti nejrozmanitějším chorobám. Známý učenec Pedanius Dioscorides z Anazarby podával heřmánek při nadýmání, zauzlení střev, nemocech jater. Slavný lékař Claudius Galenus zastával názor, že „bylina působí hřejivě a suše, v čemž se mnoho podobá růži. Zahání horké vředy tím, že je změkčuje a posléze provaluje. Hojně žilovité orgány posiluje a unavené údy občerstvuje. Kromě toho posiluje mozek, zbavuje hlavu špatných látek a také zahání žloutenku.“
Středověké pověry přisuzovaly heřmánku kouzelnou a neobyčejnou moc. Podle nich napomáhal odhalovat čarodějnice, vzbuzoval lásku druhého pohlaví a dokonce jako tzv. orakulum umožňoval věštit budoucnost. Rozemleté lístky zase chránily každého před uštknutím jedovatými hady a štíry.
Je zajímavé, že u severských národů náležel heřmánek k posvátným rostlinám a byl též zasvěcen uctívanému bohu Baldurovi. Zdejší obyvatelé spojovali žluté terče květů s životadárným Sluncem.
Hojivé účinky této nevšední byliny popisují všechny význačné renesanční herbáře a lékařské knihy. Dočítáme se v nich, že heřmánek léčil záduchu, zimnici, „zmatení údů“, „zachlazený žaludek“, nemoci močového měchýře apod.
Soudobé lékařství považuje rostlinu za spolehlivý protikřečový, protizánětlivý a potopudný prostředek. Ve formě záparu (1 polévková lžíce usušených květů na čtvrt litru vroucí vody) se užívá několikrát denně proti nachlazení, revmatismu, kolikám žaludku a střev, neuralgickým bolestem, předrážděnosti, bolestivé menstruaci. Dále podporuje celkovou látkovou výměnu a zlepšuje regeneraci různých tkání.
Obklady, lázně, koupele, výplachy mají příznivý vliv při léčbě hemoroidů, zánětů očí a dutiny ústní, hnisavých ran, ekzémů, popálenin.
K hlavním obsahovým látkám heřmánku patří zejména glykosidy, flavonoidy, kumariny, silice.
Sběr květů – Flos chamomillae – probíhá od dubna do září, tj. v době plného rozkvětu. Rostlinný materiál se suší v tenké vrstvě buď při pokojové teplotě, anebo v sušárně, kde však hodnota nesmí přesáhnout třicet stupňů Celsia. Během sušení květy neobracíme, aby nedošlo k jejich nežádoucímu rozpadu.
Publikováno v časopise Spirit
Původní rodové pojmenování vychází z latiny, kde mater = matka. Tímto výrazem byly vyzdviženy tišící účinky této byliny. Druhové jméno je odvozeno z řeckých slov chamai a mélon, což v překladu znamená „přízemní jablka“. Příjemná a lahodná vůně této byliny totiž připomínala výše zmíněné ovoce.
Blahodárné působení rostliny bylo využíváno již v dávné minulosti. Z historických pramenů vyplývá, že starověký lékař Hippokrates ji s oblibou předepisoval svým pacientům proti nejrozmanitějším chorobám. Známý učenec Pedanius Dioscorides z Anazarby podával heřmánek při nadýmání, zauzlení střev, nemocech jater. Slavný lékař Claudius Galenus zastával názor, že „bylina působí hřejivě a suše, v čemž se mnoho podobá růži. Zahání horké vředy tím, že je změkčuje a posléze provaluje. Hojně žilovité orgány posiluje a unavené údy občerstvuje. Kromě toho posiluje mozek, zbavuje hlavu špatných látek a také zahání žloutenku.“
Středověké pověry přisuzovaly heřmánku kouzelnou a neobyčejnou moc. Podle nich napomáhal odhalovat čarodějnice, vzbuzoval lásku druhého pohlaví a dokonce jako tzv. orakulum umožňoval věštit budoucnost. Rozemleté lístky zase chránily každého před uštknutím jedovatými hady a štíry.
Je zajímavé, že u severských národů náležel heřmánek k posvátným rostlinám a byl též zasvěcen uctívanému bohu Baldurovi. Zdejší obyvatelé spojovali žluté terče květů s životadárným Sluncem.
Hojivé účinky této nevšední byliny popisují všechny význačné renesanční herbáře a lékařské knihy. Dočítáme se v nich, že heřmánek léčil záduchu, zimnici, „zmatení údů“, „zachlazený žaludek“, nemoci močového měchýře apod.
Soudobé lékařství považuje rostlinu za spolehlivý protikřečový, protizánětlivý a potopudný prostředek. Ve formě záparu (1 polévková lžíce usušených květů na čtvrt litru vroucí vody) se užívá několikrát denně proti nachlazení, revmatismu, kolikám žaludku a střev, neuralgickým bolestem, předrážděnosti, bolestivé menstruaci. Dále podporuje celkovou látkovou výměnu a zlepšuje regeneraci různých tkání.
Obklady, lázně, koupele, výplachy mají příznivý vliv při léčbě hemoroidů, zánětů očí a dutiny ústní, hnisavých ran, ekzémů, popálenin.
K hlavním obsahovým látkám heřmánku patří zejména glykosidy, flavonoidy, kumariny, silice.
Sběr květů – Flos chamomillae – probíhá od dubna do září, tj. v době plného rozkvětu. Rostlinný materiál se suší v tenké vrstvě buď při pokojové teplotě, anebo v sušárně, kde však hodnota nesmí přesáhnout třicet stupňů Celsia. Během sušení květy neobracíme, aby nedošlo k jejich nežádoucímu rozpadu.
Publikováno v časopise Spirit