Lékárna Panax

Zoofarmaka ve starých lékárnách

​Od nepaměti lidstvo toužilo najít účinná léčiva, kterými by mohlo odvrátit nemoc nebo zastavit její vzplanutí a podpořit životní síly. Spásu hledali lidé jak v přírodě neživé, tak  i v živé. Příroda jako univerzální dárkyně je lákala svými rozmanitými projevy a variantami.
     Živočišná říše poskytovala nepřeberné množství rozličných druhů. Staří lékárníci zpracovávali  ve svých apatykách z malých živočichů mravence, včely, vosy a pavouky, jichž se užívalo proti malárii. Přípravky ze škorpiónů a bource morušového zastavovaly krvácení z nosu. Slunéčka sedmitečná pomáhala proti bolestem zubů, majky zase proti vzteklině. Žloutenku a vodnatelnost léčily stonožky, svinky a dešťovky. Švábi, hlemýždi, ježci a krtci byli součástí léků, které odstraňovali křeče. Prášek z usušených  zmijí se užíval proti kožním vyrážkám. Vysoký krevní tlak léčily  pijavice.
     Z vnitřních zvířecích orgánů se hojně prodávala k léčení úhoří, telecí, jelení a vlčí játra. Oblíbená byla žluč psí, koňská a býčí. Při očních chorobách se například předepisovala žluč ze štik. K léčebným účelům posloužilo srdce z jelena, telete a netopýra. Dětem postiženým padoucnicí se doporučovalo k užívání srdce ledňáčka.
     Pestrý výběr měli středověcí lékárníci v živočišných tucích. Sloužily jednak k přípravě mastí, náplastí, balzámů, jednak jako léky k vnitřnímu užívání. Oblíbena bývala sádla divokých hus, kachen, slepičí, volavčí, křepelčí, labutí, nechyběla ani kapouní, z lesních káňat, supí, z divokých kocourů, ani psí a vlčí, liščí, z kolčav, z divokých a domácích králíků, bobří, ze svišťů, z ježků, z koňských krků, úhoří, z domácích a cizokrajných zmijí a sádlo lipaní.
     Početnou skupinu tvořily živočišné produkty bohaté vápníkem. Zastoupeny byly kančí zuby, čelisti a zuby štičí, zuby z „mořského koně“, tj. z hrocha, obratle liščí, drobné kůstky rybí, kostra zmijí a slonovina. Hojně bývaly expedovány práškované mořské houby bohaté jódem. V historických  lékařských knihách nesměla chybět zmínka o červeném a bílém korálu, sépiové kosti, vaječných skořápkách, lasturách z ústřic, škeblích.
     Drahocenným a univerzálním léčivem byl upráškovaný roh z jednorožce. Ve skutečnosti se jednalo o zub z narvala, tj. mořského savce z rodu kytovců. První popis tohoto vybájeného zvířete nacházíme u antického polyhistora Plinia. Středověká farmakologie popisovala jednorožce jako zvíře mající podobu koně, hlavu jelena, nohy slona a ocas divokého prasete. Uprostřed čela nesl asi jeden metr dlouhý roh. Vysoká cena tohoto léčiva byla určována  výjimečným způsobem nesnadného sběru. Jednorožec mohl být chycen pouze tehdy, spatřil-li čistou pannu (virgo intacta). Tehdy zkrotl, položil hlavu do jejího klína a usnul.  Teprve pak mu mohl být roh odebrán.
     Roh z jednorožce byl považován nejen za výtečné antidotum (prostředek proti působení jedů), ale i za předmět, který měl neuvěřitelné schopnosti - zejména v oblasti mužské sexuality. Proslulá abatyše Hildegarda z Bingenu pokládala játra z jednorožce za vynikající lék proti malomocenství.
     Je zajímavé, že medikace rohu z jednorožce se udržela až do 19. století. Ještě okolo roku 1850 bylo ve některých vědeckých spisech uváděno, že „jeho jsoucnost není sice dokázána, ale také ne vyvrácena.“
     Výše uvedená léčiva jsou jen nepatrnou ukázkou pestrého a bohatého výběru, z kterého čerpala dobová nauka o lécích (materia medica). Tehdejší mylné názory o vzniku a příčinách nemocí často vycházely z pověr a mýtů a mnohdy jen dogmaticky přejímaly vědomosti antické medicíny. Teprve až rozvoj přírodních věd nashromážděné poznatky utřídil, kriticky zhodnotil a tím umožnil, aby  mohlo dojít k jejich novému využití v lékařské praxi.