Lékárna Panax

Ze středověkého léčitelství

     Po zániku západořímské říše se v evropském léčitelství začalo projevovat vzájemné prolínání antického odkazu, pohanských prvků barbarských dobyvatelů a vlivu křesťanského. Veškerá vzdělanost přešla do područí kněží a mnichů, kteří od 6. století provozovali léčitelské umění, směšující lékařskou a lékárnickou funkci. Tito duchovní vycházeli zejména ze stručných latinských výtahů starověkých lékařů. Opírali se o práce Hippokrata, Dioscorida, Galena, Plinia aj.
 
     Od Říma až ke Karlu Velikému     
Počátkem 6. století byl v Itálii založen benediktinský řád, jenž postupně šířil myšlenky křesťanství po celé Evropě. Současně vytvořil soustavu klášterů s několika potřebnými zdravotnickými zařízeními. Každý význačnější církevní objekt se většinou členil na několik základních částí jako např. „domus medicorum“ (dům lékařů), „infirmarium“ (nemocniční pokoj), „cubiculum valde informorum“ (pokoj pro ležící těžce nemocné). Dominantní postavení plnila lékárna, označovaná „armarium pigmentorum“ Ta pečovala i o zahradu léčivých rostlin – „herbularius hortulus“.    
     Přibližně v 8. století se v jihoitalském městu Salernu vytvořilo společenství lékařů, označované jako „Salernská lékařská škola“ Vzniklé uskupení přitahovalo nejen nemocné, ale začalo též úspěšně konkurovat mnišskému léčitelství.
     Ze Salernské školy vycházela díla o jednoduchých i složených léčivech, o jejich léčebném použití, jako byla antidotaria, soupisy přírodních léčiv (Circa instans, Alphita), knihy o přípravě léků apod.
     V medicínském spise „Regiment zdraví školy Salernské“ (Regiment Sanitatis Salernitanum) se například vychvalují blahodárné vlastnosti různých léčivých bylin, kromě jiného i vlaštovičníku většího (Chelidonium majus), o němž šla zvěst, že je to „… bylina, které prý stvořila jméno vlaštovčí matka, mláďatům slepým dá zrak…“
     Zájem o léčivé byliny podnítil francký panovník Karel Veliký (743-814) výnosem z roku 812 s názvem „Capitulare de villis“, který popisuje instrukce o řízení státních statků. Tato úřední listina ukládala městům a klášterům pěstovat nejen chutnou zeleninu, okrasné květiny, stromy a keře, ale také léčivé rostliny.
     Císař Karel Veliký rovněž pozdvihl klášterní a mimoklášterní školství, zejména výuku lékařství.     
 
     Dodnes zajímavá Hildegarda     
Evropské středověké léčitelství ovlivnila celá řada vynikajících osobností, mezi nimiž jednou z nejznámějších je německá abatyše Hildegarda z Bingenu, narozená roku 1098 v Porýní-Hesensku (Bermersheim). Za svého činorodého života napsala velké množství pozoruhodných teologických, teologicko-psychologických a přírodovědných děl.
     Mezi jejími knihami, zaměřenými na přírodovědu, mají pro léčitelství stěžejní význam „Physica“ (Přírodověda) a „Causae et curae“ (Příčiny a léčení chorob).
     Rozsáhlá čtyřsvazková kniha „Physica“ obsahuje celkem 383 kapitol. Uvedený latinský spis shrnuje poznatky z nejrůznějších oblastí tehdejší lidové medicíny. Obzvláštní důraz klade na účinky domácích léčivých rostlin.
     Hildegarda například doporučovala při nespavosti a nepokojných snech spát na polštáři, naplněném bukvicí lékařskou (Betonica officinalis). Na zánětlivá místa přikládala obklady se sporýšem lékařským (Verbena officinalis), spáleniny zase hojila odvarem ze lněného semínka (Linum usitatissimum). Podbělu léčivého (Tussilago farfara) si cenila jako výborného léku proti horečkám a zimnicím. Oční choroby léčila především levandulí úzkolistou (Lavandula angustifolia).
     Je zajímavé, že osobnost představené Hildegardy se stala v našem století předmětem intenzivního zájmu. V Rakousku byl dokonce ustaven spolek přátel Hildegardy (Bund der Freunde Hildegards, St. Georgen im Attergau).
 
     Aristoteles středověku     
Do dějin léčitelství se též nesmazatelně zapsal Albertus Magnus (Albert Veliký), hrabě z Bollstädtu, který žil v letech 1193-1280. Tohoto všestranně vzdělaného muže pro vynikající vědomosti nazývali „Aristotelem středověku“ nebo „Doctor universalis“. Napsal podivuhodnou knihu s obsažným názvem „O účinnosti bylin, nerostů a zvířat“, kde uvádí různé postřehy o přírodě. Tvrdil například, že vaří-li se zeměžluč menší (Centaurium minus) s rozkrájeným masem, spojí se maso opět v jeden celek. Bylina zároveň působila jako osvědčený prostředek proti úkladům čarodějnic.
     Podobné fantaskní představy o léčivých rostlinách přetrvávaly po celý středověk. Zejména lidové pověry se vyznačovaly neobyčejně bujnou obrazotvorností. Dokládají to následující příklady.
 
     Kozlík jako dobrodiní     
O kozlíku lékařském (Valeriana officinalis) se tradovalo, že má schopnost odolávat všem vlivům nečistých sil. Čarodějnice prý nesnášely jeho pronikavou vůni a vždy se mu raději vyhnuly. Mělo se zato, že svazeček kozlíku zavěšený nad dveřmi se sám od sebe rozhoupe, překročí-li práh domu nevhodný člověk. Kozlík v loži rodičky zaháněl zlé duchy, kteří by jinak mohli ublížit novorozeněti. Oddenek kozlíku, roztlučený na prach a podaný v číši vína, pomáhal opětovat lásku milované osoby. Taktéž se přidával kravám po otelení do pití, aby je neuhranuly čarodějné mocnosti.
    Středověk znal kromě pověr i léčivé účinky této rostliny. Podává o tom důkaz jedna z četných dobových knih, v níž se praví: „Kořen přivádí pot a žene na moč. Uvařený ve víně se semenem fenyklu a celeru je dobrý na bolest ledvin a přináší ženám jejich čas. Voda vypitá ráno a večer po čtyřech letech (pozn. 1 lot se rovnal 17,5 g) a plátno v ní namočené odnímá otoky. Kdo si zlomí nohu, ten ať pije vodu z kozlíku. Malým dětem dej ráno na lačno lžíci a vyženeš červy z břicha…“
 
     Nejen o babím hněvu     
Podle lidových rčení kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) zastrašovala zlé duchy a čarodějnice. Zakopána v rohu zoraného pole ochraňovala údajně úrodu před housenkami.
     Mocné účinky vykazovala dobromysl obecná (Origanum vulgare). Jedinec, který se jí dotkl, byl ušetřen vlivu nadpřirozených sil. Hospodáři přidávali čerstvou nať sekáčům do jídla, aby je neuštkl had a ostatní jedovatí živočichové. Současně jim navozovala dobrou náladu a chuť k práci.
     Kolem venkovských chalup a stavení se často vysazoval posed bílý (Bryonia alba), neboť se tradovalo, že drží nad domácími zvířaty ochrannou ruku před uhranutím a zlou mocí.
     Významnou roli sehrála jehlice trnitá (Ononis spinosa), zvaná lidově „babí hněv“. Náležela mezi tzv. měsíční rostliny neboli „lunaria“. V tehdejší medicíně nalezla uplatnění jako prostředek proti revmatismu, vodnatelnosti, dně, žloutence, oteklým žlázám, kožním vyrážkám a „těžkému močení“.
     Proti moru a choleře lékaři často předepisovali bedrník obecný (Pimpinella saxifraga) a bedrník větší (Pimpinella major), česnek (Allium sativum), čubet benedikt (Cnicus benedictus).
     Oblibu si získaly všechny druhy máty, o nichž se soudilo, že „posilují žaludek“. Jeden prastarý herbář z té doby říká: „Mátová voda přináší chuť k jídlu a je dobrá proti slabosti. Kdo jí každý den mátu, má pěknou barvu v tváři a je v každém čase zdráv. Máta odnímá bolest hlavy, rozehřívá tělo, vyhání nachlazení a pitá s medovou vodou uzdravuje hučení v uších…“
     Na stránkách jiné knihy se zase psalo, že „… Fenyklová šťáva s teplým mlékem se dává pít kojencům, když mají těžký dech.“ Odvar se podával dětem při bolestech břicha, střevní kolice, kašli, chrapotu, nechutenství a zácpě. Rovněž odstraňoval červené skvrny v obličeji, kojícím ženám „rozmnožoval mléko“.
   
     Plačící mandragora   
  
Některé rostliny byly považovány za zvláště cenné, neboť se z nich připravovaly „nápoje lásky“ (veneris vena, pocula libidinis, pocula amatoria, pocula desiderii, aquae amatrices, amatoria), které měly vzbudit náklonnost druhého pohlaví. Současně účinkovaly jako takzvaná afrodisiaka, tedy prostředky, aktivizující pohlavní pud.
     Největší proslulosti mezi těmito zázračnými bylinami dosáhla mandragora lékařská neboli pokřín lékařský (Mandragora officinalis), respektive její kořen. Kromě výše citovaných účinků ochraňoval kořen mandragory případného majitele před nemocemi a nadpřirozenými bytostmi. Za jistých okolností prý činil člověka neviditelným a nesmrtelným, dodával mu sílu, umožňoval mu věštit budoucnost, ukazoval skryté poklady.
     Obstarání kořene nebylo vůbec snadnou záležitostí, jak to vyplývá z moudré knihy, kde se uvádí: „Pod šibenicí, na které byl oběšen zločinec, ráda vyroste brzy i mandragora. V pátek, před slunce východem, vydá se ten odvážlivec, který chce získat dobrý kouzelný kořen, za svým cílem. Uši si však musí předtím zalepit voskem nebo ucpat bavlnou, aby neslyšel křik a nářek, vydávaný mandragorou. Poté, co rostlinu na šibeničním vrchu objeví, vykope příkop kolem kořene mandragory, ale tak, aby se jej nedotkl a kořen tak zůstal stále ještě napůl v zemi. Kdyby se kořene dotkl, znamenalo by to jeho smrt. Sběrač bere proto s sebou černého, hladového psa, kterému uváže na ocas nebo kolem krku provaz, a jeho konec opatrně připevní na kořen mandragory. Lákáno kouskem masa zvíře svou silou vytrhne ze země rostlinu za hrozného nářku a kvílení mandragory a samo zahyne. To je náhrada za lidskou oběť, kterou kořen-mužík žádá. Pak se opatrně mandragora zabalí do čistého plátna a po návratu domů se koupe v červeném víně a obléká do červenobílého obleku. O kořen se musí neustále pečovat. Každý pátek se koupe a za každého novoluní se kořenu obléká nová košilka. Kdyby se o kořen přestalo pečovat, zase začne naříkat. Víno používané ke koupání nesmí být falšované…“
  
     Blín a kvítí Panny Marie     
Pověrami byl opředen také blín černý (Hyoscyamus niger), v jehož zvláštních květech spatřoval prostý lid podobu uhrančivých očí. Společně s kořeny mandragory, listy durmanu, bolehlavu, rulíku tvořil součást kouzelné masti, s jejíž pomocí bylo možné proniknout na sabat – slavnost čarodějnic. Mast se většinou vtírala na kůži do okolí pohlavních orgánů. Záhy po aplikaci se dostavily nevšední účinky. Dotyčný člověk upadl do hlubokého spánku, ve kterém se mu vybavily snové obrazy a pestré halucinace, většinou sexuálně zabarvené.
     Odvar z blínu hojně používali lékaři jako spolehlivý uspávací prostředek před chirurgickými výkony a náročnými operacemi.
     Téměř zázračné účinky měla mast zhotovená ze jmelí bílého (Viscum album), jak nás o tom ubezpečuje následující text: „Kdo by byl šlakem poražen, vezmi hruškové jmelí, stluč v moždíři se starým sádlem, jak nejstarší můžeš míti a tím maž nemocného v horce. A toto jest zkoušeno, neboť jeden po tři léta ležel na šlak, že ho musili krmiti. Ten byl jest vyléčen, že ještě potom chodil.“
     Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) byla pokládána ve středověku za svatou bylinu a královnu léčivých rostlin, neboť podle legendy v ní proudila krev svatého Jana. Prostí lidé ji znali pod rozličnými jmény, jako svatojánská bylina, čarovník, kořen Matky boží, kvítí Panny Marie, zvonec svatého Jana.
     Čarovnou moc a velkou sílu měla však jen tehdy, byla-li trhána o svatojánské noci, když hodiny na kostele odbíjely půlnoc. Zkušené čarodějnice doporučovaly nosit třezalku vždy při sobě. Odháněla totiž strašidla a chránila majitele před všemi nočními nástrahami.
     Věřilo se, že má mimořádné účinky při „čištění krve“. Odvar se pil při žlučníkových potížích, ledvinových kamenech, krvetoku, vodnatelnosti, jaterních chorobách, revmatismu apod. Kromě toho se užívala jako anthelmintikum (proti střevním hlístům), při onemocnění plic, zastavovala chrlení krve a léčila nervové choroby.
     Není možné uvést zde všechny rostliny, jež byly středověkým léčitelstvím vyhledávány, mimo jiné i proto, že každé bylině byly přikládány nejen léčivé vlastnosti, ale také zvláštní magický význam.    
                   
     Publikováno v časopise Vital 10/95, str.24