Lékárna Panax

Zázračné mumio

​V lidovém léčitelství asijských národů se používají po tisíciletí rozličné přírodní látky, které vykazují neobyčejné účinky. K těmto prostředkům náleží bezesporu i mumio. Starobylé receptáře jej uvádějí pod různými jmény; například bývá nazýváno tibetsky barakšun, arabsky chafiz-al-adžsod, mongolsky chadny chajlmal, barmsky kao-tui. Domorodí obyvatelé Altaje mu dali označení horský balzám nebo kamenný vosk. Termín mumio pochází z řečtiny, kde v doslovném překladu znamená „uchovávající tělo“.
     Původ mumia byl opředen mnohými tajemstvími a pověrami. Soudilo se, že tento živičný balzám vznikl působením geologických sil, podobně jako asfalt a ropa. Někteří autoři jej považovali za zkamenělý med s příměsí včelího jedu. Současné vědecké výzkumy se přiklánějí k názoru, že jde o přeměněný trus hlodavců, především z rodu Alticola. Tato zvířata požírají až sedmdesát druhů rozmanitých léčivých rostlin, z nichž mnohé mají výraznou biologickou aktivitu. Odhaduje se, že denní produkce jednoho hraboše činí 1,5 g výkalů. Důsledkem prudké změny podnebí, zvýšené intenzity ultrafialového záření nedochází k rozkladu těchto výměšků, nýbrž u nich probíhá složitý chemický proces tzv. polymerace.
     Získat mumio není nikterak snadnou záležitostí, neboť se vyskytuje na nepřístupných skalách, horských výběžcích, jeskyních apod.
     Očištěné mumio je polotuhá, až tuhá masa temně hnědé až hnědočerné barvy, charakteristické pryskyřičnaté vůně a hořké chuti. Je-li hnětena v ruce, měkne a stává se plastickou. Vykazuje dobrou rozpustnost ve vodě a mléce.
     Chemický rozbor prokázal, že tato podivuhodná hmota obsahuje celou řadu pozoruhodných organických a anorganických sloučenin. Z prvků Mendělejevovy tabulky byly identifikovány následující makroelementy: sodík, draslík, vápník, hořčík, fosfor, železo; z mikroelementů pak kobalt, molybden, zinek, mangan, měď, kadmium, olovo, hliník, chróm, vizmut, cín, titan, křemík, nikl, vanad a rtuť.
     Výzkumné práce dále potvrdily přítomnost různých aminokyselin, vitaminů (B1, B12), éterických silic, pryskyřic aj.      
     Komplexu těchto sloučenin se potom přisuzuje zásah do funkcí lidského organismu. Příznivě ovlivňují celkovou látkovou výměnu, zesilují a podporují regenerační procesy v jednotlivých tkáních, působí protizánětlivě, antitoxicky. Dále zlepšují činnost mozku, periferních nervů, podporují kladně dělení buněk, slouží jako posilující prostředek.
     Přitom se ukázalo, že mumio není jedovaté, radioaktivní ani rakovinotvorné, nepůsobí negativně na vývoj plodu, nevyvolává alergické reakce.
     Jak vyplynulo z klinických studií, mumio napomáhá hromadění fosforu v místech zlomeniny bezprostředně po úrazu, což vede k lepšímu srůstu kosti. Téměř neuvěřitelné výsledky byly získány u starších pacientů. Za normálních podmínek by u nich zhojení trvalo několik měsíců, avšak po podání mumia proběhl tento proces přibližně za třicet dní. Snížilo se i procento vzniku infekce u otevřených ran.
     Lidová medicína využívá mumio při léčení velkého počtu nemocí. Osvědčilo se hlavně proti vředové chorobě žaludku, zánětům močového měchýře, střevním kolikám, hemoroidům, revmatismu, tuberkulóze, otokům, proleženinám. Dále bývá předepisováno u chorob srdce a oběhového ústrojí, jater, ledvin, cukrovky. Platí též za uznávané a osvědčené afrodisiakum, tj. prostředek zvyšující pohlavní pud.
     Mumio se podává obyčejně v dávce do 0,5 g u dospělých a v množství 0,3 g u dětí, obvykle 1 až 2 x denně, a to ráno po probuzení a večer 3 hodiny po jídle. V těchto léčebných hmotnostních jednotkách není kontraindikováno u žádné známé nemoci. Užívá se nejčastěji rozpuštěné ve lžíci vlažné vody, mléka, čaje nebo ovocné šťávy.
     Oblíbené jsou také přípravky k zevnímu upotřebení, obzvláště ve formě mastí, kapek, obkladů, mazání koupelí apod.