Lékárna Panax

Za historií cukru

​ Staří Řekové ani Římané cukr neznali, ke slazení používali jen včelí med, ojediněle šťávu vytékající z poraněných palmových a javorových stromů.
     Západní Evropa se nejprve seznámila s třtinovým, nikoliv řepným cukrem, a to díky francouzským stykům s Araby. Bylo to patrně po prvním křižáckém tažení (1096-1099). Tenkrát se získával cukr z třtiny cukrové – cukrová trstina (Saccharum officinarum L.), což je až 7 m vysoká travina s plnými stébly z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Rostlina původně pochází z oblasti Nové Guineje. Její dřeň obsahuje značné množství sacharózy (až 21 %).
     Zprvu patřil třtinový cukr k drahocennému zboží. Není divu, že se prodával pouze v lékárnách v malých dávkách jako vzácný lék.
     O několik století později byla cukrová třtina pěstována hlavně v tropických a subtropických krajích amerických kolonií. Odtud putoval surový cukr do Evropy k rafinaci. Čištění probíhalo hlavně v Hamburku.
     Do našich zemí vozili třtinový cukr obchodníci z Terstu, Rjeky, Berlína a Vratislavi. První rafinérie na tento cukr u nás založil podnikavý a zkušený valonský odborník Josef Sauvaigne v polovině osmdesátých let 18. století. Provoz zahájil v budově kláštera na Zbraslavi u Prahy, který byl patentem Josefa II. zrušen. Podnik však neměl dlouhého trvání, neboť v důsledku dravé konkurence zkrachoval.
     Pro mírné evropské klima nepřicházelo v úvahu pěstování cukrové třtiny, a tak se hledaly jiné zdroje. Jako náhradní rostlina posloužila řepa obecná – repa obyčajná (Beta vulgaris L.) neboli burák z čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae). Od nepanšti náležela k žádaným kulturním rostlinám. Již v antice ji lidé vysazovali jako zeleninu a ve středověku jako pícninu.
     Rod Beta čítá celkem asi 6 druhů, rozšířených zejména v Orientě. Jeden z nich roste divoce na evropských mořských pobřežích, tj. ve Středozemí, Francii, Dánsku a Anglii.
     Na cukernatost buráku poprvé upozornil Francouz Olivier de Serres (1605). Avšak cukr z něho získal teprve až v roce 1747 německý lékárník Andreas Sigmund Marggraf (1709-1782). Ten nejen dokázal jeho totožnost s cukrem třtinovým, ale vypracoval i návod ke kvantitativnímu stanovení na základě lihové digesce a doporučil pěstování pro tovární výrobu. Ke stěžejním Marggrafovým pracím náleží pojednání „Expériences chimiques faites dans le dessein de tirer un véritable sucre de diverses plantes qui naissent dans nos contrées“.
     Z této úvahy vycházel později jeho žák Francois Charles Achard (1753-1821), ředitel Královské pruské akademie. Velkou zásluhu o zavedení tovární výroby měl král Bedřich Vilém III. Věnoval Achardovi statek v Dolním Slezsku, kde byl roku 1799 postaven první cukrovar. Achard stanovil pravidla racionálního zpracování řepy a sepsal návod na její pěstování. Výsledky shrnul ve stati: Die europäische Zuckerfabrikation aus Runkelrüben“.
     V roce 1800 vznikl na jeho přímý popud cukrovar,  zpracovávající řepu na Zbraslavi,  a to z bývalé rafinérie cukrové třtiny. O dva roky později zřídil malou továrnu v Hořovicích doktor Scheerer, profesor pražské polytechniky.
     Vývoj cukrovarnictví uspíšil Napoleon svým známým ediktem z 21. listopadu 1806, kterým zakázal dovoz anglického a koloniálního zboží do Evropy. Napoleon podporoval výrobu cukru z řepy, a tím napomohl jejímu značnému rozšíření.
     V té době vznikaly na našem území četné cukrovary, například v Žakách u Čáslavi, Liběchově, Chlumu, Semilech. Na teritoriu Prahy, za Koňskou bránou, nechal zřídit menší cukrovar syn vyslance Sardinského království Josef Emanuel Canal de Malabaila.
     Po bitvě u Lipska (1813) došlo ke zrušení kontinentálního systému a opět se začal dovážet třtinový cukr. Rázem nastal úpadek mnohých našich i zahraničních cukrovarů.
     Opětovný rozmach byl zaznamenán až v roce 1831, kdy František I. Osvobodil cukrovarnictví na deset let od daní. Postupně řepný cukr vítězně vytlačil cukr třtinový.
     Od začátku minulého století byl burák intenzívně zušlechťován a studován. Výsledkem usilovného bádání se stala řepa cukrová – repa cukrová (Beta vulgaris L. var. altissima Döll) neboli cukrovka a její rozmanité formy a sorty. Některé obsahují až 23 % sacharózy. Jde většinou o dvouleté rostliny, které mají válcovitý až vřetenovitý kořen. Z něho prvním rokem vyrůstá přízemní růžice dlouze řapíkatých, tupě vejčitých, na bázi srdčitých listů. V druhém roce se objevuje přes jeden metr vysoká hranatá, podélně rýhovaná lodyha. Ta nese drobná žlutozelená kvítka. Plod dozrává v kulovitou nažku.
     Dnes všechny světové lékopisy, včetně našeho, uvádějí sacharózu – Saccharum – jako důležitou farmaceutickou surovinu. Zmíněný disacharid se ve farmacii používá jako chuťové korigens, osmoticky účinný konzervační prostředek, pomocná látka při výrobě některých lékových forem, jako jsou granulované prášky, tablety, draže, sirupy apod.               
                        
(publikováno v časopise Naše léčivé rostliny 6/92, str.175)