Lékárna Panax

Staroindická medicína

​Nejstarší záznamy o léčivých účincích rostlin zachycují v Indii prastaré védy, které pocházejí pravděpodobně z doby po polovině třetího tisíciletí před naším letopočtem. Tato nábožensko-filozofická díla se člení na čtyři základní části. První, Rgvéda, oslavuje jednotlivá božstva, Sámavéda učí nápěvu při přednesu hymnů, Jadžurvéda řídí chod védského rituálu, Atharvavéda obsahuje magické předpovědi a zaklínadla. Součástí posledně jmenovaného svazku byla Ájurvéda – nauka o dlouhém životě.
     V posvátných knihách (védách), jímž se připisoval božský původ, nalezneme velkou spoustu údajů o staré hinduistické medicíně. Uvádějí, jak léčit choroby, jak dbát o zdraví, jak zaříkávat démony, kteří způsobují bolest. Indické léčitelství se totiž opíralo o bohaté mytologické kořeny. Starovédský bůh Rudra vykonával zároveň funkci boha i léčitele. Božská dvojčata – Ašvinové zase pečovala o zdraví ostatních bohů a lidí.
     Staroindickou medicínu ovlivnili především tři význační lékaři Čaraka, Sušruta a Háríta. Dodnes se zachovaly jejich odborné spisy – sanhity. Například Sušrutasanhity popisují 149 chorob a 341 rostlinných léčiv. Samotná léčiva jsou rozdělena podle účinku do 37 skupin.
     Velký význam měla Vágbhatova zdravotnická kniha s názvem Aštángahrajasanhita neboli Osmidílná sbírka vědění léčitelského, sepsaná sanskrtem – starobylým indickým jazykem. Hned v úvodu této práce se píše:
     „Jsou čtyři činitelé, důležití pro vyléčení choroby. Je to léčitel, léčivo, ošetřovatel a sám pacient. Má-li být léčení úspěšné, má mít každý z nich čtyři vlastnosti. Léčitel musí být dovedný, vyučený u důvěryhodného učitele, mít praktické zkušenosti a být čistý. Léčebný přípravek musí být snesitelný, dobře ošetřený, s vysokým účinkem a širokou působností. Ošetřovatel musí být oddaný, čistý, dovedný a vzdělaný. Pacient pak má být bohatý, být dobré a sdílné povahy a mít v léčitele důvěru.“
     Dominantní postavení v léčbě zastávala rostlina sarpaganha (serpgandha), nazývaná „hadí kořen“, v hinduistickém nářečí „čandra“ (měsíc“) prodávaná ve vesnicích a na tržištích jako pagal-ke-dawa („herba proti šílenství“). Z předchozího vyplývá, že se bylina používala při uštknutí jedovatými hady, duševních chorobách, noční pomatenosti. Dále léčila dysenterii (střevní úplavice), snižovala horečku a vysoký krevní tlak. Tamější obyvatelé z ní vařili čaj, neboť věřili v její omlazující účinky. Svatí mužové zase žvýkali kořeny, aby během náboženských meditací navodili stav zklidnění.
     Mimořádný zájem věnoval bylině Leonard Rauwolf (1540 až 1598), který se přesvědčil o tom, že výluh z kořenů přináší uklidnění a podporuje narušený spánek. Dnešní odborný latinský název byliny zní Rauwolfia serpentina (zmijovice plazivá), a je tudíž odvozený od jména vzpomínaného augsburského lékaře a botanika.
     Prastará staroindická zkazka vypráví o „elixíru nesmrtelnosti“, který připravili z mořské vody démoni Déva a Ašuva. Do nápoje spadlo několik vlasů boha Višnu, a ty pak byly unášeny proudem řeky do kouzelného údolí. Tam se proměnily ve zvláštní rostlinu. Dokázala po požití rozesmát i toho nejsmutnějšího člověka. Tak údajně vzniklo omamné konopí (Cannabis sativa var. indica), jehož usušené vzrostlé vrcholy poskytovaly bhang, bheng, gunjah, ganjah neboli marihuanu. Žlázky samičích exemplářů produkovaly tuhnoucí pryskyřici, tj. hašiš.
     K oblíbeným a vyhledávaným pochoutkám náležely sladké opojné zákusky, zvané „majoom“. Kromě hašiše obsahovaly zaschlou šťávu z makovic (opium), melounová a anýzová semena, durmanové listy, hřebíček, mastix, kmín, kardamonu a cukr.
     Indové byli hluboce přesvědčeni o tom, že léčivé rostliny mají zázračné účinky a dovedou vyléčit i ty nejhorší nemoci. Důkazem toho je příběh krále Rámy z Benáresu. Panovník onemocněl leprou, a proto odešel do džungle, kde se živil různými bobulemi a bylinami. Při pojídání plodů stromu kalau začaly symptomy choroby ustupovat až zcela zmizely. Stejným způsobem vládce uzdravil princeznu Piyu, jíž zákeřné onemocnění zohavilo tvář. Potom si ji vzal za manželku a údajně spolu vychovali šestnáct párů dvojčat.
     Až mnohem později se přišlo na to, že záhadné bobule velikosti pomeranče dozrávají v korunách stromů rozličných hydnokarpů, především Hydnocarpus kurzii, Hydnocarpus wightiana z čeledi slivouchovitých (Flacourtiaceae). Semena obsahují tzv. čalmúgrový olej (Oleum chalmoograe), který působí proti původci lepry. Roku 1874 zjistil norský lékař Gerhard Hansen, že odpovědnost za nemoc nese bacil Mycobacterium leprae.
     K nejdůležitějším védským léčivým bylinám se řadila vitánie opojná (Withania somnifera) z čeledi lilkovitých (Solanaceae) neboli ashwagandha.
Pro léčebné účely se sbíraly kořeny, které se buď žvýkaly nebo se z nich připravoval čaj. Ten zvyšoval a upevňoval fyzické a duševní síly, dodával tělu ztracenou energii při zvýšené fyzické nebo psychické námaze, zlepšoval a posiloval paměť.
     Bylina byla hojně používána v tantrických rituálech jako spolehlivé afrodisiakum a sexuální tonikum, neboť výrazně prodlužovala u mužů erekci.
     Dále se uplatnila zejména proti uštknutí jedovatými hady, vysokému krevnímu tlaku, nespavosti, při žaludečních obtížích. Působila močopudně a měla příznivý vliv na plodnost žen.
     Pozdější farmakologické výzkumy prokázaly, že látky obsažené v kořenech působí imunostimulačně na aktivitu kostní dřeně a podporují zmnožení bílých krvinek.
     Ze žlaznatých trichomů tobolek rotlery filipínské neboli kamaly (Mallotus phillipinensis) z čeledi pryžcovitých (Euphorbiaceae) se připravoval prostředek nejen proti parazitickým chorobám kůže, svrabu, dermatomykózám, ale i proti střevním cizopasníkům.
     Dlouholetou tradici měly v lidovém léčitelství dřeviny rodu Terminalia, zejména T. bellerica a T. chebula. Polozralé a zralé plody snižovaly horečku, odstraňovaly průjmy, žlučníkové obtíže, poruchy trávení, bolesti hlavy. Prášek ze semen léčil rány a vředy, zamezoval krvácení z dásní, působil močopudně, mírnil úporné bolesti zubů.
     Ze dřeva kapinice katechové (Acacia catechu) z čeledi citlivkovitých (Mimosaceae) se vyluhováním vodou získával extrakt, který se odpařoval na slunci. Zahuštěním vznikla tmavohnědá hmota, lasturovitého lomu, bez zápachu, svíravé chuti. Pro vysoký obsah tříslovin se zařadila mezi uznávané léky k ošetřování dutiny ústní pod označením catechu.
     Podobné účinky vykazoval gambir, tj. hustý výluh z mladých listů a větví liány gambirovníku trpkého (Uncaria gambir), zařazeného do čeledi mořenovitých (Rubiaceae).
     Nepostradatelným zdrojem katechinových tříslovin se stal taktéž křídlok vakovitý (Pterocarpus marsupium). Z kůry této palmy po naříznutí prýštila červená tekutina. Přímé sluneční paprsky ji proměnily v lesklou, křehkou, tmavěčervenohnědou látku nazývanou kino.
     Usušené oddenky kurkumy dlouhé (Curcuma longa) z čeledi zázvorovníkovitých (Zingiberaceae) podporovaly tvorbu a vylučování žluče, zlepšovaly chuť k jídlu, léčily chronické záněty žlučníku a ledvin. Čerstvě připravené vodné roztoky se zevně používaly k dezinfekci kůže, neboť vykazovaly silné antimikrobiální účinky.
     Olej lisovaný ze semen skočce obecného (Ricinus communis) sloužil jako velmi účinné projímadlo. Jeho listy se zevně přikládaly na popáleniny, na hlavu při migréně, na svalové otoky.
     Široké uplatnění nalezl ve staroindickém lidovém léčitelství odvar z řebříčku obecného (Achillea millefolium). Podával se každou hodinu při nachlazení a herečkách. Odstraňoval nadýmání, pálení žáhy, koliky, léčil ledvinové potíže a epilepsii.
     Bazalka pravá (Ocimum basilicum) byla od nepaměti chována ve všeobecné úctě a vážnosti. Jedna z místních legend tvrdila, že zosobňovala známého boha Višnu. Šťáva z listů vypuzovala střevní červy, dále se užívala při nedoslýchavosti, zánětech uší, průjmech a kašli.
     K posvátným stromům se řadil mangovník indický (Mangifera indica) z čeledi ledvinovníkovitých (Anacardiaceae) Bengálský výraz pro mangovník zní ámra a pro jeho plody (mango) pak ám. Oba termíny zřejmě pocházejí ze staroindického slova amrta, jímž se označoval božský nápoj nesmrtelnosti.
     Při náboženských obřadech se zapalovaly vonné santalové tyčinky, připravené ze santalu bílého (Santalum album) z čeledi santalovitých (Santalaceae). Éterický olej obsažený ve dřevě měl po vnitřním užití výrazné dezinfekční účinky na močové cesty. Každý Ind toužil po tom, aby jeho tělo bylo po smrti spáleno na hranici vytvořené z drahéhosantalového dřeva.         
     Uznávanou rostlinou se stal seznam indický (Sesamum indium) z čeledi sezamovitých (Pedaliaceae). Olej lisovaný ze semen tvořil součást rozličných léčivých přípravků.
     Proti vzniku zubního kazu, bolestem zubů, potížím s dýcháním podávali lékaři hřebíček neboli hřebíčkovec kořenný (Jambora caryophyllus), resp květ (Flos caryophylli) nebo silici (Oleum caryophylli). Rostlina si získala věhlas také díky tomu, že sloužila jako osvědčené a spolehlivé afrodisiakum (prostředek zvyšující sexuální pud).
     Oddenky vonnoklasu nardového neboli nardu (Nardostachys jatamansii) užívali pacienti, kteří trpěli padoucnicí, hysterií, žaludečními problémy, křečemi, zácpou. Používaly se ke zhotovování voňavek, mastí, barvení vlasů a ke zlepšení jejich růstu.
     Masové rozšíření dosáhl betel, což byla směs složená z následujících součástí: semena palmy areky obecné (Areca catechu), listy pepřovníku betelového (Piper betle), vápno, aromatické přísady. Během žvýkání jednotlivých ingrediencí došlo ke stimulaci (vybuzení) centrální nervové soustavy. Betel se dodnes zneužívá jako návyková droga.
     Plody a semena dřeviny Zanthoxyllum armatum povzbuzovaly trávení, působily proti vypadávání zubů, choleře, nadýmání.
     Z čeledi kozlíkovitých (Valerianaceae) se pěstoval zvláštní druh kozlíku, a to Valeriana wallichii, jehož oddenky léčily epilepsii, nespavost, rozrušení, přepracovanost, předrážděnost.
     Indické léčitelství znalo velké množství léčivých rostlin, avšak vyjmenovat všechny není možné. Je pozoruhodné, že se opíralo i o různé byliny, které rostou i u nás, jako například měsíček zahradní (Calendula officinalis), pelyněk pravý (Artemisia absinthum), heřmánek pravý (Matricaria chamomilla), řeřicha setá (Lepidium sativum), violka vonná (Viola odorata), len užitkový (Linum usitatissimum), lékořice lysá (Glycyrrhiza glabra), Yzop lékařský (Hyssopus officinalis) aj.