Lékárna Panax
Muchomůrka červená
Jehličnaté a listnaté lesy krášlí od srpna do pozdního podzimu jedna z nejnápadnějších hub, a to muchomůrka červená (Amanita muscaria, syn. Agaricus muscarius, Venenarius reseitinctus, Amanitopsis parcivolata, Hypophyllum muscarium) z čeledi muchomůrkovitých (Amanitaceae).
Tuto houbu charakterizuje široce rozložený, zářivě sytě červený, někdy i oranžový, přibližně patnáct centimetrů měřící klobouk, osázený četnými bělavými bradavkami většinou kruhovitě seřazenými po celém povrchu. Lupeny má husté, volné, trvale bílé, řidčeji nažloutlé. Třeň je dole hlízovitě ztluštělý, zakončený blanitým velkým prstencem.
Odborný rodový název pochází z řeckého výrazu amanités, který označuje jakousi kloboukatou houbu, rostoucí na hoře Amanus mezi Sýrií a maloasijskou Kilikií.
Druhové latinské pojmenování muscarius znamená v překladu mouchovitý, muší. Bývá uváděno ve spojitosti s dávným používáním plodnic v příbytcích jako přirozených mucholapek.
České jméno muchomůrka se taktéž vztahuje k hubení much, neboť tato houba údajně „mořila mouchy“. Daleko výstižněji to vyjadřuje slovenský termín muchotrávka.
Až do středověku panoval názor, že šílenství přenášejí mouchy. Z toho důvodu se duševně nemocní léčili muchomůrkou. Léčba byla považována za úspěšnou, jestliže „mouchy vycházely z nozder chorého“.
Takové pověry vyvrátila až moderní věda. Prokázalo se, že houba obsahuje dvě základní jedovaté látky; především muskarin a muskaridin, dříve popisovaný jako tzv. houbový atropin či mykoatropin. Vedle toho byly zjištěny halucinogenně působící sloučeniny, zejména kyselina ibotenová a její degradační produkt muscimol.
Vědecké výzkumy prováděné ve třicátých letech minulého století odhalily, že muchomůrka červená v sobě kumuluje poměrně velké množství těžkých kovů. Z nich stojí za zmínku uvést arzén, chróm, mangan, selen, zinek, vanad. Posledně jmenovaný element tvoří součást amavadinu, o němž se předpokládá, že má afinitu k opinům, látkám přítomným v tkáních vlasových kořenů rostlin. Hypotéze není v rozporu se skutečností, neboť muchomůrka červená žije převážně v symbióze s břízou.
Muchomůrka patří mezi jedovaté houby. Příznaky otravy se projevují pocením, zvracením, slzením, průjmy, svěděním, bolestmi v břiše, zúžením zornic, dvojím viděním, zmateností a přeludy.
O účincích jedu zajímavě píše J. S. Presl ve svém Všeobecném rostlinopise z roku 1846: „Jed jest prý prwek prudký, lakmus čerwenící, wodau a líhem rozpustitelný a slowe muchomorkowina (amanitinum). Muchomurka ale také w lékařství se potřebuje proti wodnatelnosti, padoucnici, zžidnutí aj. Na kusy rozkrájená a we mléce močená slauží k moření much domácích; též na kaši rozetřená a na lůžku rozmazaná zahání stínky.“
Příslušníci některých národů severních a severovýchodních oblastí Eurasie používali plodnic muchomůrky červené k přípravě opojného nápoje. Náleželi k nim hlavně Laponci, Samojedi, Ostjaci, Čukčové, Korjaci a Kamčadalové.
Severští obyvatelé přišli na to, že také moč člověka opojeného muchomůrkou neztrácí na účinnosti. Proto v případě nedostatku omamného roztoku dokonce pijí vlastní výměšky.
Tuto houbu charakterizuje široce rozložený, zářivě sytě červený, někdy i oranžový, přibližně patnáct centimetrů měřící klobouk, osázený četnými bělavými bradavkami většinou kruhovitě seřazenými po celém povrchu. Lupeny má husté, volné, trvale bílé, řidčeji nažloutlé. Třeň je dole hlízovitě ztluštělý, zakončený blanitým velkým prstencem.
Odborný rodový název pochází z řeckého výrazu amanités, který označuje jakousi kloboukatou houbu, rostoucí na hoře Amanus mezi Sýrií a maloasijskou Kilikií.
Druhové latinské pojmenování muscarius znamená v překladu mouchovitý, muší. Bývá uváděno ve spojitosti s dávným používáním plodnic v příbytcích jako přirozených mucholapek.
České jméno muchomůrka se taktéž vztahuje k hubení much, neboť tato houba údajně „mořila mouchy“. Daleko výstižněji to vyjadřuje slovenský termín muchotrávka.
Až do středověku panoval názor, že šílenství přenášejí mouchy. Z toho důvodu se duševně nemocní léčili muchomůrkou. Léčba byla považována za úspěšnou, jestliže „mouchy vycházely z nozder chorého“.
Takové pověry vyvrátila až moderní věda. Prokázalo se, že houba obsahuje dvě základní jedovaté látky; především muskarin a muskaridin, dříve popisovaný jako tzv. houbový atropin či mykoatropin. Vedle toho byly zjištěny halucinogenně působící sloučeniny, zejména kyselina ibotenová a její degradační produkt muscimol.
Vědecké výzkumy prováděné ve třicátých letech minulého století odhalily, že muchomůrka červená v sobě kumuluje poměrně velké množství těžkých kovů. Z nich stojí za zmínku uvést arzén, chróm, mangan, selen, zinek, vanad. Posledně jmenovaný element tvoří součást amavadinu, o němž se předpokládá, že má afinitu k opinům, látkám přítomným v tkáních vlasových kořenů rostlin. Hypotéze není v rozporu se skutečností, neboť muchomůrka červená žije převážně v symbióze s břízou.
Muchomůrka patří mezi jedovaté houby. Příznaky otravy se projevují pocením, zvracením, slzením, průjmy, svěděním, bolestmi v břiše, zúžením zornic, dvojím viděním, zmateností a přeludy.
O účincích jedu zajímavě píše J. S. Presl ve svém Všeobecném rostlinopise z roku 1846: „Jed jest prý prwek prudký, lakmus čerwenící, wodau a líhem rozpustitelný a slowe muchomorkowina (amanitinum). Muchomurka ale také w lékařství se potřebuje proti wodnatelnosti, padoucnici, zžidnutí aj. Na kusy rozkrájená a we mléce močená slauží k moření much domácích; též na kaši rozetřená a na lůžku rozmazaná zahání stínky.“
Příslušníci některých národů severních a severovýchodních oblastí Eurasie používali plodnic muchomůrky červené k přípravě opojného nápoje. Náleželi k nim hlavně Laponci, Samojedi, Ostjaci, Čukčové, Korjaci a Kamčadalové.
Severští obyvatelé přišli na to, že také moč člověka opojeného muchomůrkou neztrácí na účinnosti. Proto v případě nedostatku omamného roztoku dokonce pijí vlastní výměšky.