Lékárna Panax

Lektiny

​ V roce 1954 navrhl americký imunolog Boyd název lektiny pro specifické bílkoviny, které se vázaly na určité buňky a vyvolávaly jejich aglutinaci (shlukování). Lektiny byly nalezeny například v těle bakterií, hub, mořských řas a korálů, živočichů (hlemýžď, krab, kobra aj).
     K velice významným látkám této skupiny patří fytohemaglutiny, tj. bílkoviny rostlinného původu aglutinující erytrocyty (červené krvinky). Všechny lektiny náleží k nesmírně jedovatým sloučeninám, a tudíž práce s nimi vyžaduje nejvyšší opatrnost.
     Přítomnost výše uvedených principů byla poprvé prokázána u skočce obecného (Ricinus communis). Ukázalo se totiž, že jeho vodný extrakt silně shlukoval červené krvinky. Odpovědnost za to nesl lektin ricin. Po krátkém čase byl objeven v tropické rostlině s latinským názvem Abrus precatorius lektin abrin. Dodatečně se prokázalo, že jde o směs abrinu A, B a C.
     Pozdější výzkumy potvrdily výskyt lektinů v celé řadě rostlinných čeledí. Například v čeledi bobovitých (Fabaceae) byly identifikovány lektiny v čočce seté (Lens culinaris), v hrachu setém (Pisum sativum), v jerlínu japonském (Sophora japonica), v čeledi lilkovitých (Solanaceae) v durmanu obecném (Datura stramonium), v rajčeti jedlém (Lycopersicon esculentum), v lilku hlíznatém neboli bramboru (Solanum tuberosum), v čeledi jesencovitých (Celastraceae) v brslenu evropském (Euonymus europaeus) a v dalších.
     Nowel v roce 1960 zjistil, že působením lektinu, který byl zjištěn ve fazolu obecném (Phaseolus vulgaris), se po několika dnech stimulovaly bílé krvinky k buněčnému dělení.
     O několik let později vyizolovala skupina biochemiků ze šťávy jmelí bílého (Viscum album) z čeledi ochmetovitých (Loranthaceae) podíl „VP 16“, tzv. Vesterovu frakci.
     Z chemických rozborů vyplynulo, že se jedná o směs složenou z deseti bílkovinných složek o molekulové hmotnosti 14 000 až 125 000. Tyto bílkoviny měly tendenci se vázat na nukleové kyseliny, dále podporovaly funkci brzlíku, a tím i celý imunitní systém. Mnohé dokonce brzdily syntézu nukleových kyselin.
     Postupně byly ze jmelí získány tři lektiny označené jako ML I, ML II a ML III. Klinické experimenty potvrdily, že všechny zmíněné lektiny aglutinují nejen lidské erytrocyty, ale i izolované myší nádorové buňky.
     Rázem pronikly lektiny do popředí badatelského zájmu. Očekávalo se od nich, že zaujmou význačné místo v boji proti zhoubným novotvarům. Výsledky pokusů nebyly bohužel příliš uspokojivé a jednoznačné. Není proto divu, že závěry vyvolaly ve vědeckých kruzích určité zklamání a rozčarování.
     Dnes nalezly lektiny uplatnění především v diagnostice, neboť se staly důležitými hemolytickými činidly při určování krevních skupin.