Lékárna Panax

Léčivé účinky rostlinných barviv

​Rostlinná říše poskytuje nepřeberné spektrum rozličných barviv, z nichž mnohá vykazují léčivé vlastnosti. Některá z nich se proto terapeuticky využívají, neboť výrazně ovlivňující nejen fyziologické, ale i chorobné procesy v lidském organismu.
      K nejvýznamnějším rostlinným pyrrolovým barvivům patří především chlorofyl, který se nachází v listech, ale i v ostatních nadzemních částech rostlin. Chlorofyl má v přírodě nezastupitelné místo. Zprostředkovává v rostlinách přeměnu světelné energie v chemickou. Tento proces se označuje jako fotosyntéza.
      V surovém stavu získal chlorofyl již v roce 1682 anglický botanik Grew. Název pochází z roku 1818, kdy jej studovali francouzští lékárníci Pelletier a Caventou. Po-jmenování je odvozeno z řeckých slov chlóros = zelený a fýllon = list.
     Významným zdrojem chlorofylu jsou listy kopřivy, popř. špenátu.
      Chlorofyl působí velmi protizánětlivě, a proto se používá ve formě olejového roztoku k podpoře epitelizace špatně se hojících ran, k léčení proleženin, bércových vředů, popálenin, hnisavých ran. Často bývá také součástí rozmanitých kosmetických přípravků a zubních past.
      Jiným přírodním barvivem odvozeným od pyrrolu je betain, červené barvivo glykosidní povahy izolované z červené řepy (Beta vulgaris var. rubra). Nejnovější výzkumy potvrdily, že barviva z červené řepy vykazují protirakovinné účinky.
      Bulvy červené řepy si velmi cenil renesanční lékař Petr Ondřej Mathioli. Na stránkách svého slavného herbáře uvádí: "Červená řepa obměkčuje břicho, uvolňuje a otvírá průduch prsů, a proto slouží vařená s medem nebo sladkým vínem proti kašli. Pudí také moč a čmýru, avšak nepříliš intenzivně."
      Významnou skupinu rostlinných barviv tvoří karotenoidy, kterých je popsáno přibližně dvě stě. Jejich název je odvozen od uhlovodíku karotenu. Ten byl izolován v roce 1831 z mrkve karotky (Daucus carota) v podobě rubínově červených krystalů. V živočišném těle se ß-karoten enzymaticky štěpí na dvě molekuly vitaminu A. Pro své fyziologické účinky bývá proto uváděn jako provitamin A.
      Na ß-karoten jsou bohaté obzvláště plody keře rakytníku řešetlákového (Hippophae rhamnoides) z čeledi hlošinovitých (Eleagnaceae). Jeho šťavnaté oválné peckovice, jsou značnou zásobárnou celé řady vitaminů (C, B1, B2, B6, E, F, A, P), a proto bývají pokládány za "vitaminovou bombu". Rakytníkové plody jsou důležitým posilujícím lékem při celkové slabosti, v rekonvalescenci a při snížené odolnosti organismu.
      Nejstarším a nejpoužívanějším rostlinným červeným pigmentem v Evropě je barvivo z mořeny barvířské - Rubia tinctorum. Obsahuje několik antrachinonových barviv glykosidické povahy, hlavně alizarin. Extrakt z kořenů má schopnost rozrušovat ledvinové a močové kameny (podle názoru některých autorů je dokonce rozpouští) a kromě toho vykazuje i mírné antibiotické účinky proti některým mikroorganismům.
      Složitějším derivátem anthrachinonu je červený, fluoreskující pigment hypericin, obsažený v rostlinách rodu Hypericum, zejména v třezalce tečkované (Hypericum perforatum). Hypericin působí negativně na růst některých virů a kromě toho blokuje činnost některých enzymů (proteinkináza C).
      Další žluté barvivo - krocin - poskytoval šafrán setý (Crocus sativus). Od nepaměti se jeho cena vyvažovala zlatem. Naši předkové věřili, že bylina posiluje vnitřní orgány a dodává veselé mysli. Domnívali se, že věnec ze šafránových květů na hlavě krotí opilství.
     Nejznámějším indolovým barvivem je indigo. Získávalo se ze stonků a listů některých druhů východoasijských indigovníků rodu Indigofera. Indigo umožnilo barvení hedvábí, vlny, bavlny a plátna na modro. Derivát indiga tzv. indigokarmin sloužil v medicíně jako diagnostikum při funkční zkoušce ledvin.
      Z oblasti Středomoří a Středního Východu pochází henna neboli alkana pravá (Lawsonia inermis). Listy heny obsahují barviva typu naftochinonů, hlavně červenožlutý až žlutohnědý lawson. Odvar z listů se přidával do koupelí epileptikům a při nervové předrážděnosti. Medikamenty připravené z květů odstraňovaly bolesti kloubů a páteře, nespavost, uhrovitost (akné), lomivost nehtů.
      Květy heřmánku lékařského (Matricaria chamomilla) z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) obsahují modře zbarvené uhlovodíky chamazuleny. Ty působí regeneračně na kůži a sliznice.
      Léčivé účinky heřmánku vychvaloval už v antice lékař Hippokrates. Předepisoval tuto bylinu při různých nemocech, neboť ji považoval za velice prospěšnou a užitečnou. Doporučoval pít odvar při nadýmání, zauzlení střev a chorobách jater.
     Dnes nalezneme zmínku o heřmánku ve všech světových lékopisech. Hlavní oblast využití spočívá především v jeho protikřečových, protizánětlivých a potopudných účincích. Oblíbený heřmánkový čaj se podává při nachlazení, zažívacích potížích, revmatismu. Ve formě výplachů a kloktadel působí dezinfekčně a hojivě po zubolékařských zákrocích.
      Azuleny byly zjištěny v řebříčku obecném (Achillea millefolium) z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Již od starověku se používal jako hojivý a krvácení stavící prostředek hlavně mezi vojáky. Dále léčil rozličné vředy, ekzémy, lišeje a ostatní kožní choroby.
      V lidovém léčitelství se bylina hojně užívá, neboť podporuje tvorbu krve, podněcuje správnou činnost ledvin, odstraňuje nechutenství, nadýmání, nespavost a žaludeční křeče, poruchy jater, záněty žaludku.
      Řebříček tvoří důležitou složku rozmanitých metabolických, protirevmatických, žlučopudných, ale i zklidňujících čajů. Naproti tomu zevně zlepšuje hojení hnisavých ran, jizev, vyrážek, popálenin. Je přidáván do léčivých koupelí a kloktadel proti zánětům dásní.
      Strukturálně odlišné jsou anthokyany. Jejich výskyt byl prokázán v brusnici borůvce (Vaccinium myrtillus) z botanické čeledi brusnicovitých (Vacciniaceae), kterou lidé znají spíše pod názvem borůvka, černá jahoda, černice, myrtovka aj.
      Věhlasný starověký učenec Plinius ji ve svém díle uvádí pod jménem Vaccinia. Záznamy o ní nechybí ani ve spisech Hippokrata, Galena, svaté Hildegardy, Hieronyma Bocka.
      V průběhu druhé světové války pojídali piloti britského královského letectva v hojné míře borůvkovou marmeládu. Po její konzumaci se totiž u nich nápadně zlepšilo vidění v nočním šeru. Docházelo též k rychlejší přizpůsobivosti oka na světlo a tmu. Tento jev se stal předmětem vědeckého bádání. Skutečně se prokázalo, že borůvkové plody příznivě ovlivňují biochemické procesy, které probíhají v oku. Za tyto účinky nesou odpovědnost především anthokyanová barviva a b-karoten. Ty se uplatňují hlavně při degenerativních změnách oční sítnice oka, výskytu otoků, proleženin, lomivosti kapilár apod. Dále se plody se podávají při chronickém střevním kataru, při žaludečních křečích apod.
      Anthokyany můžeme dále nalézt v červených bobulích kaliny, plodech bezu černého a líčidla, listech červeného zelí, květech červených růží a pelargónií, v plodech višně, hroznech vinné révy, v kořenech červené řepy.
      Z výše uvedeného vyplývá, jak rozsáhlou oblast přírodní barviva zaujímají. Každoročně jsou o nich publikovány v odborném tisku nové, mnohdy pozoruhodné informace. Není proto pochyb o tom, že i nadále zůstanou předmětem intenzivního vědeckého zkoumání.