Lékárna Panax

Léčitelství v renesanci

​Koncem 14. století došlo v severní Itálii, především v Benátské republice, k výrazným společenským změnám - vytvořila se nová třída, měšťanstvo, která začala stále ostřeji vystupovat proti zkostnatělému feudálnímu řádu. Zaměřila se též vůči základní ideové opoře církve – scholastice. Scholastické učení dogmaticky lpělo na zásadách metafyzických představ starověkých učenců, nepřipouštělo odlišné názory, takže brzdilo rozvoj vědeckého poznání.
     Jako protipól vzniklo nové mohutné myšlenkové hnutí – renesance, které na rozdíl od feudální ideologie mysticismu obrátilo zájem na samotného člověka (humanismus).
     Svého nejvyššího výrazu dosáhla renesance v umění a částečně i ve filozofii. Přírodní vědy se hlavně rozvíjely na univerzitách, kterých bylo v 15. století v Evropě již čtyřicet.

     Významné objevy patnáctého století     
Epochální význam měl vynález knihtisku Janem Gutenbergem v první polovině patnáctého století. Tato převratná technika umožnila masové šíření knih, a tím podpořila vzdělanost širších vrstev. Stejně tak námořní plavby, tj. objevení Ameriky (1492) a nalezení cesty do Indie (1498), otevřely lidem široké obzory. Na evropský kontinent se začalo hojně dovážet zboží z obsazených kolonií, mimo jiné i nové exotické rostliny. Mnohé se uplatnily v lékařství, jako například chininová a skořicová kůra, ipekakuanový kořen, toluánský balzám, tabák, koka aj.

     Všestranný Paracelsus     
Od scholastického čerpání znalostí výhradně z textů antických a arabských lékařů se odklonil především Aureolus Philippus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný Paracelsus (1494-1541). Zvoleným pseudonymem chtěl vyjádřit nesouhlas se starými lékařskými názory, které zastával především starořímský lékař Aulus Cornelius Celsus („Paracelsus“ znamená doslovně „proti Celsovi“). Lékařství vyučoval na základě vlastního pozorování a osobní zkušenosti.
     Stal se zakladatelem nového směru v medicíně – iatrochemie (z řec. iatros = lékař), který všechny životní děje lidského organismu vysvětloval chemickými pochody. Paracelsus uznával čtyři základní „prvky“ starých myslitelů (zem, vzduch, oheň, voda), ale učení o čtyřech šťávách (krev, hlen, žluč a černá žluč) nahradil třemi principy. Podle něj to jsou síra, rtuť a sůl, z nichž se skládá lidské tělo. To si představoval jako jakousi chemickou laboratoř, v níž životní procesy řídí nehmotná síla, která si z potravy vybírá jen potřebné látky; dal jí jméno „archeus“. Jsou-li jednotlivé části těla a jejich funkce v rovnováze a souladu, je tělo zdravé. Jakákoli disharmonie, ať už pro nadbytek nebo nedostatek některého ze základních prvků, vyvolává onemocnění.
     Ačkoliv je Paracelsus považován za zakladatele iatrochemie, hrály v jeho postupech důležitou roli i přírodní prostředky, zejména léčivé rostliny. Samotnou přírodu považoval za jednu velkou lékárnu.
     Iatrochemie hluboce zasáhla alchymii, neboť zastávala názor, že cílem chemie není výroba zlata a kamene mudrců, ale příprava léků, které mají sloužit k léčení nemocí. Paracelsus předpokládal, že v těle rostliny existuje nepatrná část („arkanum“), která je odpovědná za celkový účinek. Prvotním úkolem lékárníků bylo tedy tyto součásti vyextrahovat v zahuštěné formě. Tímto způsobem obohatil lékařství o velký počet rostlinných výtažků, které nazval „quintessence“ (quinta essentia).
     Svoje celoživotní zkušenosti s výrobou bylinných prostředků a poznatky z mnoha cest uložil Paracelsus do díla „Herbarium“ čili „Kräuterbuch“ aneb „O bylinách a kořenech, semenech a listech, jak dalece jsem se o nich do té doby dověděl a o nich vím“.
     Z jeho záznamů vyplývá, že si velice vážil účinků heřmánku, kterým léčil žloutenku, horečky, bolesti hlavy. Vřele doporučoval zmíněnou bylinu proti hnisajícím vředům a odvar z ní vychvaloval jako znamenitý prostředek k čištění ran.
     Pro tehdejší lékárny začaly již vycházet řády a popisy přípravy léků zároveň s taxací (stanovení ceny za určitý úkon). Zásluhu na tom měl například Quiricus de Augustis. Uvedený dvorský lékař savojského vévody vytvořil pro tyto účely koncem 15. století „Lumen Apothecariorum“ („Světlo apatekářů“).
     Za zmínku stojí uvést, že českým překladem se zabýval Matěj z Mýta, který chtěl dát tímto počinem českým lékárníkům praktickou a užitečnou příručku. Bohužel nebyla nikdy vytištěna.
     Ve starých apatykách se tenkrát vyráběly nejen různé léky, léčivé octy, vody jednoduché i složité, balzámy, ale i cukroví a cukrové přípravky (rotulae, marsuli, trochisci, condita), extrakty, lektvary, pokroutky, elixíry aj.

     Zakladatelé popisné botaniky     
Po zavedení knihtisku začaly vycházet herbáře již tištěné, v nichž byly vyobrazeny rostliny podle přírody, psané nejen latinsky, ale také v domácím jazyce. Upozorňovaly na užitečnost bylin, vychvalovaly jejich léčivé vlastnosti. Název „herbář“ vznikl z latinského slova herba = rostlina. České ekvivalentní pojmenování znělo bylinář nebo zelinář.
     Za „otce botaniky“ jsou považováni Leonhard Fuchs z Ingolstadtu (1501-1566), bernský lékař Otto Brunfels (1489-1534) a jeho přítel Hieronymus Bock (1498-1554), nazývaný latinsky Tragus. Tito tři význační mužové vytvořili herbáře, z kterých vycházeli a čerpali vědomosti jejich pozdější nástupci.
     Nizozemský lékař a přírodovědec Rembert Dodoens neboli Dodonaeus (1517-1586) sepsal vynikající spisy o botanice, a to dílo „Cruyedeboek“ a „Stirpium historiae pemptades, sive libri XXX“.
     Adam Lonitzer (1528-1586), zvaný latinsky Lonicerus, uvádí již ve svém herbáři zhruba 400 druhů rostlin, 115 stromů a keřů, 196 zvířat a zvířecích produktů, 58 destilačních postupů aj.
     Ve farmakognosii (nauka o rostlinných drogách) si vydobyl zvučné jméno Charles de l´Ecluse, zvaný Carolus Clusius Atrebas (1526-1609). Je pokládán za zakladatele moderní popisné botaniky. V roce 1605 vyšel jeho obsáhlý bylinář, který popisuje nejen rostliny léčivé, ale i okrasné a užitkové, domácí i cizokrajné.
     O vytvoření rostlinného systému se pokusil Ital Andrea Caesalpini Aretinus (1519-1603).
     Belgický lékárník Peter Coudenberg (asi 1520-1590) byl poctěný honosným titulem „le père de la Pharmacie belge“. Ve své zahradě pěstoval k léčebným účelům vždy zelený guajak léčivý (Guajacum officinale), jenž se vyskytoval na ostrovech Západní Indie a na severním pobřeží Jižní Ameriky. Poraněný strom totiž poskytoval léčivou pryskyřici – Resina guajaci. Tento učený muž založil v Antverpách roku 1548 botanickou zahradu, kde již roku 1568 rostlo kolem 600 cizokrajných druhů.
     Vynikajícím zjevem druhé poloviny 16. století byl pařížský lékárník Nicolas Houel, který se proslavil jako autor četných publikací o moru a o theriaku (zázračný lék). Mimo jiné zřídil chudobinec a sirotčinec, při kterém vybudoval nejstarší francouzskou botanickou zahradu – „jardin des simplex“.

     Český přínos k léčitelství     
​Do rozsáhlé pokladnice evropských herbářů přispěly také naše země. Významným dílem byl první česky psaný herbář, zvaný „Knieha lekarzska, kteraz slowe herbarz aneb zelinarz…“, pocházející od českobratrského lékaře Jana Černého (asi 1456-1530), který proslul pod jménem Ioanes Niger de Praga. Jeho knihu vydali poprvé v Norimberku v roce 1517. Jde o tištěný herbář opatřený rytinami rostlin.
     Jsou v něm začleněny i bohaté zkušenosti z lékařské praxe Jana Černého, například podrobný návod k léčení syfilidy. Autor radí užívat mast složenou ze rtuti, olověné běloby, klejtu a páleného olova. Jednotlivé složky se mají rozptýlit v oleji bobkovém, jalovcovém a ve vepřovém sádle.
     Jako preventivní prostředek proti moru předepisoval vzácné santalové dřevo, šťávu z aloe, anýz, vše upravené do podoby sirupu, který se podával alespoň tři týdny.
     Vyzdvihuje též mocné účinky některých bylin. Například píše: „Kdo se šlaku (= mrtvice) bojí, kdo má hlavu plnou rýmy, rozřež zelený kořen angeliky a tu žlutou lepkavost na kořenu vyprýštěnou pomazuj v nose. To čistí mozek, krotí bolesti hlavy a otvírá průduchy mozkové.“
     Na jiném místě se pochvalně zmiňuje o heřmánku, o němž tvrdil, že „krotí bolesti, lomí kámen, měkčí tvrdosti, nadýmání zahání, pomáhá jaterní nemoci, léčí žloutenku, oteklosti ztenčuje…“
     Petr Ondřej Mathioli (1501-1577) vykonával lékařské povolání nejprve v Itálii, potom působil v Praze jako osobní lékař arciknížete Ferdinanda Tyrolského a později i u jeho nejstaršího syna, císaře Maxmiliána II.
     Velký úspěch slavil jeho Herbář, který vyšel v roce 1562 v Praze u Melantricha. Zahrnuje značné množství léčivých rostlin; například o truskavci píše: „Pití odvaru truskavce v červeném víně, anebo užívání vody z něho vypálené se semenem jeho utlučeným na prášek, zaráží všechny výtoky břišní, krkání, chrlení krve i přílišnou menstruaci. Uhašuje všechny vnitřní cholerické horkosti žaludku, jater, měchýře, ledvin i jiných orgánů, takže ochlazuje a hasí var krve. Jest to bylina chválená a prospěšná proti každému vnitřnímu zranění, úrazům a podobným neduhům.“
     Kromě běžných bylin zde nacházíme i velký počet neobvyklých léků jako sloní kost, jelení roh, bobří stroj (kastoreum) neboli produkt přívěsných žláz bobra aj.
     Dílo přeložil Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600), význačný lékař, vědec a učitel.
     O druhé vydání této slavné knihy se postarali lékař Adam Hubert z Rizempachu a známý nakladatel Daniel Adam z Veleslavína. Výtah z tohoto herbáře vyšel pod názvem „Apotéka domácí“.
     Slovutný univerzitní profesor a lékař Adam Zálužanský ze Zálužan (1558-1613) uveřejnil důležitý botanický spis „Methodi herbariae libri tres“ (Tři knihy vědy rostlinopisné), v němž se snažil zformulovat základy botanické systematiky. Adam Zálužanský přispěl i k rozvoji farmacie u nás, neboť v roce 1591 sestavil „Řád apatekářský“, jenž měl zajistit dohled nad lékárníky.
     Prostřednictvím humanisty Bohuslava Albína (1621-1688), resp. jeho díla „Miscellanea historica regni Bohemiae-Pragae, Typis Georgi Czernoch MDCLXXIX“, se dozvídáme o různých botanicko-farmaceutických zajímavostech. Například v šedesáté deváté kapitole se zmiňuje o jednorožci (monoceras, unicornis), který tvořil nezbytnou rekvizitu tehdejších lékáren: „Unicornis je zvíře složené z několika tvorů, strašně řve, podobno jsouc tělem koni, co do noh slonu, co do ocasu vepři, co do hlavy jelenu, však majíc místo parohů roh jeden dlouhý; toto zvíře zřídka a velmi těžko se dá ochočiti.“
 
 
Publikováno v časopise Vital 11/95, str.24