Lékárna Panax

Léčitelství v antickém Římě

​Po dobytí Řecka v roce 146 před naším letopočtem se těžiště medicíny přesunulo na Apeninský poloostrov.
     O úrovni dobových znalostí svědčí rozsáhlé dílo „Naturalis historia“ (Přírodověda), které sepsal spisovatel, správní úředník a námořní důstojník Plinius Starší (23 až 79 n.l.). Slavný polyhistor zachytil na stránkách svých spisů vědění z oblasti zeměpisu, biologie, mineralogie a lékařství. Nemalou část vyhradil léčivým rostlinám. Například při tuberkulóze doporučoval užívat jablečník. Nabádal upravovat mladé bezové listy jako zeleninu, neboť odvádějí z těla sliz. Podle něj křen nejen bystřil rozum, ale i krotil sexuální vášně. Žvýkáním kořene hlohu se zase mírnily bolesti zubů. Vychvaloval účinky heřmánku, který uvádí pod termínem chamaemelon. Oceňoval léčivé vlastnosti kopru, avšak varoval před jeho častým používáním, neboť údajně oslaboval zrak a potenci. Kopr dával do koupelí hysterickým ženám, popř. z něho nechával připravovat mast na vředy, tj. přípravek zvaný anethine.
     V Anazarbě v Kilikii se narodil římský lékař řeckého původu Pedanius Dioscorides(41 až 90 n.l.), jeden z nejvýznamnějších botaniků starověku. Během působnosti v armádě procestoval celé území římské říše. Na cestách se seznamoval s místní přírodní medicínou a zabýval se také sběrem léčivých rostlin. Výsledky své dlouholeté práce shrnul v pětidílné encyklopedii „Peri hiules iatrices“ (O věcech léčivých). První kniha pojednává o extraktech z jednotlivých bylin, druhá o léčivech získaných z těl zvířat, třetí a čtvrtá o léčivých účincích kořenů, obilnin, zeleniny a semen, pátá o víně a minerálech. Toto dílo vešlo ve známost spíše pod latinským názvem „De materia medica“ (O léčivých látkách). Celkem se Dioscorides zmiňuje zhruba o 800 léčivých rostlinách. Čemeřici předepisoval proti epilepsii, melancholii, paralýze, revmatismu, svrabu, pelyněk proti svírání v hrudi, obtížném močení, nepravidelné menstruaci. Listy oleandru máčené ve víně působily jako protijed při uštknutí hadem. Kůra dubu zamezovala chrlení krve a bránila vzniku střevní koliky. Libeček měl močopudné vlastnosti, osladič zase laxativní (projímavé) účinky, morové epidemie pomáhal zvládat devětsil.
     Dioscorides je ještě autorem spisů „O jedech a protijedech“, „O pokousání jedovatými živočichy“.
     Kompletní jeho dílo bylo přeloženo do arabštiny, italštiny, francouzštiny a španělštiny. Až do 16. století v něm hledali moudrost všichni lékaři a lékárníci.
     Léčitelství posunul od řemesla k vědě Klaudius Galenos z Pergamu (cca 130 až 201 n.l.), osobní lékař císaře Marca Aurelia. Proslavil se hlavně tím, že založil učení o léčivých substancích a přípravě léčiv, nazvané později na jeho počest – galenika. Galenos znal mnoho léčivých rostlin. Do terapie zavedl četná nová léčiva jako listy ořešáku, resp. z nich zhotovený odvar, který posiloval organismus a zastavoval krvácení. Proti zimnici, hostci, bledničce, nadýmání, pakostnici používal hořec. V jalovci viděl výborný lék proti ledvinovým kamenům, chorobám močového měchýře, dně, revmatismu, kašli. Výtažek z chmele uplatňoval „k osvěžení jazyka“. Mohutné léčivé účinky přisuzoval heřmánku, který označuje výrazem chamaemelon.
     Dějinný význam Galena tkví v tom, že uznával materialistický princip v medicíně, avšak spojoval jej s Platónovým idealistickým učením o idejích.
     Římané si plně uvědomovali, že existuje přímá souvislost mezi zdravím a užíváním léčivých bylin. Dary přírody proto obdařili nesmírnou vážností a úctou.
     Neobvyklou náklonnost projevovali antičtí lékaři kopřivě. Její natí šlehali zejména bolestivá revmatická místa. Tomuto způsobu léčení se říkalo ubikace (urticatio). Odtud tedy pochází rodové latinské jméno kopřivy – Urtica.
     Uznávaný římský lyrik Gaius Valerius Catullus prohlašoval: „et me recuravi otio et urtica“ – uzdravil jsem se klidem a kopřivou. Básník Quintus Horatius Flaccus dával každému tuto radu: „Budeš-li se uprostřed hojných jídel živit střídmě bylinami a kopřivou, budeš déle živ“.
     K velice oblíbeným léčivým rostlinám patřila mateřídouška. Císař Augustus Octavianus ji dokonce považoval za strategickou bylinu. Věřil tomu, že prášek z usušené a rozemleté mateřídoušky zastavuje krvácení.
     Poeta Vergilius píše o čaji z mateřídoušky, který by měly pít ženy, aby je nekousl jedovatý had.
     Šalvěj, v latině pojmenovaná Salvia = Zdraví, nesměla chybět při žádné příležitosti. Když se Caesar dozvěděl o smrti svého blízkého přítele, vzrušeně zvolal: „Ale vždyť měl v zahradě šalvěj!“
     O česneku ve spise „O zemědělství“ píše učenec Varro toto: „Dědové a pradědové naši, ačkoliv jejich slova páchla česnekem a cibulí, byli přece bystré a statečné mysli.“
     Jedno přísloví varuje žertovné lidi před přílišnou bojechtivostí: „allia ne comedas“ – nejez česnek. Snad proto dostávali vojáci příděl několika stroužků česneku, aby měli bojovného ducha. Přízni se těšil fenykl, který se indikoval v práškové formě proti všem horečkám – „contra omnes febres“.
     Ve starém Římě provozovali činnost vedle rhizotomů i farmakopolové (pharmacopolae) a myropolové (myropolae), jejichž úkolem byl nákup domácích a cizích léčiv. Své zboží prodávali na známé komunikaci Via Sacra (Svatá Cesta) v rozličných stáncích – tabernách.
     Na sběr, balení a značkování léčivých rostlin dohlíželi senátem určení úředníci. Kontrolovali výdej jedů a jedovatých přípravků. Když se zjistilo, že někdo vyráběl, prodával nebo u sebe přechovával toxické látky za účelem zabití člověka, byl podle zákonů popraven.
     Historická etapa, která proběhla na území antického světa, trvale ovlivnila další kulturní vývoj celého lidstva. Jí především vděčíme za to, že položila základy lékařské a farmaceutické terminologii.             
 
Publikováno v časopise Vital 5/95, str.24