Lékárna Panax

Historie dryáku

​  V dějinách lidstva sehrály rozličné jedy důležitou úlohu. Staly se především účinným nástrojem na odstranění nežádoucích a nepohodlných osob. Historickými travičkami byly zejména Kleopatra, Theodora Byzantská, Fredegunda, Mabilla a Sichelgaita Posledně jmenovaná se školila v přípravě jedů dokonce u profesorů známé salernské školy.
     Antický léčitel Nikandros z Kolofonu doporučoval proti otravě houbami, rtutí a bolehlavem – kopřivu. Napsal báseň Alexifakmakon (= protijed), v níž se pojednává o jedech a protijedech.
     Vergilius ve svých  Pastýřských zpěvech vychvaluje jako protijed citrónovou šťávu. Její trpká kyselost podle básníka pomůže navždy, když zlé ženy přimíchají do číše lahodného moku jed. Jaký, o tom nehovoří. Má na patrně na mysli jed jakýkoliv. Stejně tak i Plinius popisuje účinek citrónové šťávy jako vhodný lék proti otravě.
     Není proto divu, že se hledal  univerzální prostředek, který by pomáhal ve všech případech, bez ohledu na použitý jed.  Mezi prvními s ním experimentovali pontský král Mithridates VI. Eupator (132 – 63 před n.l.) a jeho lékaři před začátkem našeho letopočtu. Traduje se, že výše zmíněný vladař užíval pravidelně v malých dávkách různé jedy, takže se proti nim stal imunní. Dodnes se po něm nazývá odolnost vůči jedům mithridatismus.
     Protijed, označovaný jako mitridalium (mithridat),  ve formě lektvaru se skládal přibližně ze čtyřiapadesáti různých složek. Obsahoval například víno, opium, třezalku, semena anýzu, fenyklu a kmínu, kořen hořce, kardamon, pepř, zázvor, skořici, krev kachen krmených jedovatými rostlinami. Užíval nejen proti účinkům jedů, ale i proti kousnutí jedovatých zvířat i jako všelék proti všem nemocem. Jeho účinek zkoušeli obzvláště na odsouzencích k smrti.
     Císař Nero uložil svému osobnímu lékaři Andromachovi z Kréty, aby přípravek vylepšil. Andromachos  sestavil nové složení s vařeným hadím masem a lék pojmenoval jako theriaka (odvozený od řeckého slova therion = divoké zvíře). A aby se zavděčil císaři, který sám veršoval, složil svůj nový recept v hexametrech.
     Během staletích další lékaři vymýšleli nové kompozice a zejména ve středověku začala pravá horečka v sestavování pověstných teriaků (theriacum, theriak, Electuarium Theriaca, thyrak) - dryáků. Nejvíce ceněny byly při morových epidemiích, také měly člověka ochránit před uštknutím jedovatými plazy a pavouky. Dovážely se zejména z Benátek a obsahovaly kolem 60 složek - zmijí výtažky, myrhu, červené korály, perly, rebarboru, asfalt, černý pepř, skořici, zemního krokodýla. Existovaly přípravky, které osahovaly dokonce až 105 bizardních složek, jako například mravenčí vajíčka, žluč dravých ptáků, sviňské nohy, játra, slezinu, tuk hlemýždí i skořepinu, bobky ovčí a kozí, holubí trus, kravské lejno, štičí zuby, lidské sádlo, prach z lidské lebky, prášek z mumií, suk z rakve a další.
     Recepturu na přípravu theriaku nalezneme v rozmanitých lékařských a farmakologických knihách ještě v 19. století. Například německý lékopis - Pharmacopoea germanica - z roku 1882 popisuje theriak, který obsahoval opium, španělské víno, kořen anděliky a  kozlíku, mořskou cibuli, skořici, kardamon, myrhu, zelenou skalici, med.
     Na našem území se připravovaly obdobné speciality. Důkazem toho jsou pilulky prostějovských milosrdných bratří nazvané Pilules nobiles. Nebyly určeny pouze pro nobiles, to je pro šlechtice, ale šlo o medikament lepší, kvalitnější. Pilules nobiles se skládaly ze 23 ingrediencí, a to především ze semen anýzu, fenyklu, kardamonu, skořice, muškátového květu, kořene mochny nátržníku, lékořice, rebarbory, santalového dřeva, natě levandule, majoránky aj.
     Tento vyhlášený lék působil (slovy tehdejší lékařské terminologie): „proti zimnici, morové ráně, nakažení žaludku, shnilé zimnici, slezinovým vředům; dále ženské nemoci hojí, krev čistí, chuť k jídlu dělají, odhání větrové nadýmání a nepříjemné oddychání, mozek, nervy a všeliké jejich nástroje čistí, dušnost odjímají, nakažené plíce hojí, škrkavky, též jiné červy moří, zrak občerstvují a bolesti očí zahání.“
     Časem obdobné preparáty zanikly a nahradily je léky s přesně definovanými účinnými látkami, u nichž se dal přesně stanovit jejich obsah, a tím ovlivnit farmakologické vlastnosti. Samotné hanlivé slovo se však z jazyka nevytratilo. Stalo se synonymem pro prostředky nevalné chuti a problematických účinků a výraz dryáčník pro nesolidní a nespolehlivou osobu.